To nedokážu

Jak často se vidíme sami sebe, jako člověka se smyslem pro přírodu, vyjdeme si na procházku, do lesů, pozorovat krajinu, sbírat houby, vonět k různým druhů květin a poslouchat les, relaxační šumění a vidět pořád pestrost a krásu přírody? Dost možná tohle někdo z nás miluje, ale určitě nechce být o samotě, ale s někým s kým má pocit bezpečí porozumění a důvěry, hlavně ne sám. To slovo je škaredé, ošklivé a mohli bychom ke slovu „sám“ vymyslet plno dalších negativních věcí, ale mou otázkou je proč? Proč sám nebýt, neužít si to, nejít si svým životem, svým příběhem a sny. Vždyť přece v závěru stejně se každý ze snů splní, nebo jen zčásti, nebo změníme názor a máme jiný sen za ten předchozí, ale přese vše se snažíme udělat pro to cokoliv.
Nejsem toho názoru, že by člověk měl sám žít. Chci tu popsat dvě naprosto odlišné věci : věc první a to věc života a věc druhou a to věc prožívání. Vždy prožíváme a žijeme, většina z nás pouze žije, ale neprožívá.
Zastavte se, pár vteřin, minut, možná hodin. Zkuste vydržet aspoň chvilku, v klidu, nic nedělat, nespěchat, nehýbat se a třeba přemýšlet nad tím, jaký život vedete. Co když zítra vstanu dřív, půjdu se projít, budu mluvit ke stromům ( slyší Vás ), budu si povídat a tiše si říkat : „ konečně, ten život je krásný!“? Nebo si řeknu nic se nezmění, nadále budu vstávat stejně, dělat stejné věci a neuvědomím si, že toužím po změně a po naplnění svých myšlenek a možná i snů. Neuvědomím si nic, protože pořád budu dělat samé chyby a nikdo mě na ně neupozorní. Takových lidí, kdo upozorňují je málo, možná nikdo. Chce to jen hledat, poodejít od všech negativ a dívat se kolem sebe a uvědomovat si podstatu všeho kolem a hlavně života. Není to v penězích, sexu, luxusu, ženách, mužích. Dříve nebo později na to přijde každý z nás, že to není podstata života. Takhle to dělá většina a proč být, jako většina? Budeme se dál hádat a válčit mezi sebou, nebo si myslet, že někde mezi námi je člověk, který vše změní, změní náš život, myšlenky, postoje v životě a chování. Musíme takového člověka vyhledat a nebo v lepším případě se stát nebo být jedním z nich. A jak si tito lidé říkají ? Jsou to svobodní a nezávislí ukazatelé cest. Nemusíme potkat lidi, abychom se změnili, stačí málo, jen si musíme vše včas promyslet a nebát se života a pokusů. I když víme, že jednou vše skončí, že možná dříve to bylo lepší, ale minulost nevrátíme a do budoucnosti je daleko, slovo „přítomnost“ je nám najednou cizí? Kdo žije přítomností určitě prožívá i žije.
Potkala jsem pár ukazatelů, opravdu málo jich bylo, tito ukazatelé mi jen něco řekli a dívali se na mě, hlavně mi chtěli pomoci od negativ, některým se to velice povedlo a i já jsem jim teď pomocná, když potřebují, protože chci, chtěla jsem i předtím a nadále budu, protože život s penězi, luxusem pro mě cenu nemá žádnou. Všichni utíkají. Jen se stačí porozhlídnout kolem sebe, hned uvidíme jednoho člověka, jak utíká...Ale v okamžiku, jak se zastaví a něco nestihne, je jeho život jiný, co když je plný naplnění, co když potřebuje jen na vteřinu zastavit a vidět to, ale potom se zalekne, protože jak zastaví, tak by ho mohl někdo okrást, okrást o jediné, co má a to jsou jeho peníze.
Lidé žijí zvláštně. Měli bychom srovnávat s historií ( nepleťme si s naší minulostí ), lidé sice válčili, ale určitě byli veselejší, protože nebyli zatěžkáni, takovými starostmi, jako dnešní „mladý“ svět. Málo se nás usmívá a není to škoda? Svět je krásný, jen si to uvědomit včas, nebát se a jít dál, za svým snem a myšlenky prožívat plně a žít s krásou rodného kraje a hlavně u lidí, kteří mají krásnou duši.
Nebuďme smutní a povznesme se nad horšími situacemi, které nastanou. Žijme s těmi, co nás štvou, ale mějme krásné dny a nebraňme se novým pokusům o to, aby svět byl pro nás ještě krásnější než je.
Možná si říkáte : „ bláblá, kecy, jenom samé kecy si tu píše....“, ale chci podotknout, spoustu lidí mi podkoplo nohy, když jsem to nečekala, nechali mě samotnou jít z jednoho kraje neznámého města na druhý a věděli, že nedokážu jít jinak než po svých nohách, nevěřili mi, protože já nemohla věřit jim a psychicky mě ničili schválně a dokonce si to uvědomovali a takto to šlo dál, dokonce několik let a nikdo nedokázal pomoct osobě, která je údajně ta „divná“, nikdo nechtěl, dokonce i Ti, kteří by to měli mít v povinnost. Přišli jiní a to nečekaně, bylo to nečekaně právě proto, že jsem si to v duchu dlouho přála, nemodlila se denně k Bohu, ale přála jsem si to a to tolik, že záchrana skutečně jednou přišla a pomohla mi, vytáhla mě z toho dna, do kterého mě denními výčitkami dostali a řekla mi, že se nemám bát a myslet pozitivně.
Měli bychom být vděční za každého člověka, který nám otevře oči a posune v životě na jiné místo a měli bychom jim poděkovat.
Člověk stárne asi podle zkušeností, většinou ale zkušenostmi škaredými, proto jsem ráda, že ty zkušenosti přišli v dětství a v době dospívání a nenastanou později, protože si věřím a věřit nadále budu. Je to jako se zkouškou – nevěříš si nedáš ji, věříš – dáš ji ani nevíš jak. Není to víra v Boha, je to hlavně víra v sebe sama a víra v druhé, věříme jim, že nás nikdy nepodrazí, i když předtím nás tolik lidí podrazilo, nyní jsme se posunuli a víme, co nás potká, nebo bychom to aspoň vědět měli a nezahrávat si se špatnými myšlenkami a pocity. Pokud už máme nějaký problém – nebojme se jej někomu blízkému říct, protože ten si Vás rád vyslechne a jediné, co chce je Vám pomoct, jen si to dostatečně neuvědomujete a to je špatně. Hlavně si neříkat „to nedokážu“, jen slabé osobnosti se vzdávají a netouží po lepším, i když musí vědět, že to není zas až tak těžké.
Hlavní věc v životě pro nás bude chtít něčeho dosáhnout a myslet pozitivně.
Dnes mohu říct, že jsem se dokázala stát jiným a novým člověkem, naučila se děkovat a usmívat se na všechny, i na ty, které zrovna v lásce nemám. A není to přetvářka, jen prostě život prožívám dokud to jde a pořád věřím v lepší budoucnost než, jakou bych ji chtěla mít.
Zřejmě jen výjimky dokáží pochopit, co to tu popisuji, i když bych nejradši napsala, že to dokáže pochopit každý, ale nemohu, dnes si téměř nikdo ničeho a nikoho neváží a je to zase špatně. Je pro nás vše tak jednoduché, i když si pořád stěžujeme, jak složitý život vedeme.