Podle sebe soudím tebe

Není to tak dávno, co jsem četl eseje Michala Horáčka. Většinou jeho zamyšlení. Jak tak přemýšlím, všechna jeho zamyšlení začínala příběhem. Jednou mi někdo řekl, že jsem zarostlý, jak loupežník. A jestli také loupím, například hrušky. Je třeba popřemýšlet, rozebrat, zjistit. Hrušky mám rád.
Šel bych krást hrušky!
Šel by dotyčný krást hrušky?
Bere to jako fakt, že jsem schopen ukrást hrušky?
Posuzoval mě podle sebe?
Jsem zarostlý, jak loupežník.
Teď kecám. Nikdy nelžu, ale hodně často kecám. Včera jsem se oholil. Musím se smát – oholený loupežník. Jsem maskovaný, jsem moderní a jdu loupit.
Pst.
Horáčkův nápad.

Píše se rok 63, možná 62 a to před Kristem. Možná už byl Kristův příběh napsán, ale nikdo ho nečetl. Protože některé příběhy mají svůj čas a ten jeho teprve přijde.
Vraťme se k našemu.
Zemřel mocný král Mitidates VI. Král, z kterého měl Řím strach. Náš příběh tím nekončí, teprve začíná. V dějinách je konec jedné etapy. Ale je to jako loď, která vypne motory a pořád ještě pluje. Tam někde, tam na pláních Pontu, my začínáme.

Všude, kam se podíváš, je tisíce ohňů. Skrz jejich záři nevidíš hvězdy. Proč tolik ohňů, tolik záře? To je obrovská armáda krále Farnaka. Odpočívá, zítra ji čeká boj. Tisíce mužů, koní, velbloudů, dokonce i slonů. Většina těch mužů nezná nic jiného, než válku. A zítra je čeká vítězství.
Mezi ohni prochází muž, zdraví se s vojáky. Je veselý, spokojený. Jeho kroky směřují zcela neomylně do tmy nekonečného prostoru. Zastavil se. Tam, v dálce září jen několik desítek ohňů.
Král Farnak se usmál. Římané. „Odmala bojuji po boku svého otce. Dovolím si říct, že jsem zkušený válečník. Na straně Římanů stojí nezkušený, mladý vojáček, který nikdy neviděl bitvu. Je jich desetkrát méně, než nás!“

Do této doby úplně normální myšlenky sebejistého muže.
A teď přijde to, na co tu čekáme. Znovu se zahledí na ohně římského tábora. „Já být na místě toho vojáčka, tak se bojím a vím, že zítra prohraju.“ Král se otočí. Ještě zaslechneme jeho poslední slova. „Zítra jediným mocným úderem rozšlápnu toho červa.“

A je mezi námi.
Co?
No přece to přísloví. Stará lidová moudrost.
Jaká?
Ach jo. Je vidět, že nečtete nadpisy. Protože kdybyste nevěděli, že náš nadpis je lidové moudro, svět by šel špatným směrem.

Na druhé straně pláně stojí mladý muž a usmívá se. I on se dívá na ohně svého nepřítele. Na tomto místě už stojí několik hodin. Když sem přišel, byl velice smutný, pak byl zachmuřený, pak vážný. A teď se usmívá.
A zítra večer?
Veni, vidi, vici.

Jaký je rozdíl mezi Farnakem a Cesarem? Cesar věděl, že pokud někoho posuzuješ podle sebe, většinou se v něm mýlíš.
Teď jsem se nabodl na vlastní meč. Chytil sám sebe do pasti. Ušil sám na sebe boudu.
A……. Už mě nic nenapadá.

Řídí se lidé lidovými moudry? Neopakují chyby těch, co je vyslovili? Možná celá kniha by nestačila. Já mám psát úvahu. A úvaha je na zamyšlení. Na to,aby vznikly myšlenky ve vašich hlavách, ne v mojí.
Jeden moudrý člověk mě naučil, že nemůžeš radit druhému. Můžeš mu říct pouze svůj názor.
Protože.
Já jsem JÁ.
A ty jsi TY.
Nemůžeš posuzovat tebe podle sebe. Každý z nás je jiný. I když se zdá, že jsme stejní. Můžeme způsobit spoustu nenapravitelných chyb. Můžeme prohrát, jako Farnak.

Teď si to shrneme. Přísloví podle sebe soudím tebe je varování, má nás upozornit, že v posuzování druhých můžeme udělat chybu. Když je posuzujeme podle svých zkušeností a norem.
A ještě jedno vám řeknu. Jsem naštvaný a rozezlen. Bývám sice zarostlý jak loupežník, ale jak si může vyhlášený zloděj hrušek myslet, že bych byl něčeho takového schopen. Krást hrušky. Fuj!

Teď mě omluvte, mám spoustu práce. Venku svítí sluníčko a soused má vynikající švestky.