Zbožný atheismus

Není to tak dávno, co jsem dojedl své dnes tak oblíbené koláčky s marmeládou. Ty mám ze všeho nejraději a ty také zbožňuji ze všech jídel nejvíce a i přesto že obsahují toliko cukrů a tuků (protože jsou domácí, na oleji) a to je nezdravé, ještě jsem po nich výrazně na váze nepřibral. Ale to sem asi nepatří, nebo, vlastně spíš bych to měl škrtnout, protože pak to bude vypadat jako scestné vytržení z kontextu. Ale i přesto, že ten má rád holky a ten zase vdolky (já nejraději koláčky s marmeládou), jsou určité ne-polapitelné a ne-uchopitelné struktury, které nemohou být ničím než čímsi, co „není“. Ale ono „nenící“ je. Je a existuje. Když se na to celé s dovolením podívám já, přes své brýle, zjistím, že už by na světě téměř nic nezbylo a měli bychom jenom svět složený z těch „je“, z těch věcí, které existují reálně, můžeme si je osahat, můžeme se na ně od-volat, a při-volat je. Ale to by bylo spoře málo, ba pramálo. Nejde mi tak tolik o moje koláčky s marmeládou, i přesto že je tolik zbožňuji, stejně jako jiným nejde tolik o vdolky a těm dalším o holky. Jsem připraven se utkat s tím, co je pro mě zbožné, co je zakusitelné, co je jaksi pro mě otevřené, co mám rád, nicméně to ono samotné, je pro mě jako takové nepodstatné. Je to jako chtít a mít, nebo jako zkoušet a chybovat. Stejné je to i s koláčky. Tyhle koláčky jsou z-tělesněné matérie jakéhosi vnitřního pocitu, vášně a touhy, po které prahnu, a i když ji mám, ještě bych si ji mohl dále při-objednávat, do doby než bych se ji nasytil k prasknutí. Stejně je tomu u „pius humanus“. Je to zvláštní typ člověka, který je zbožný, svou „zbožnost“ dává obřadně a rituálně najevo, ale v podstatě vůbec neví proč, a čemu má v podstatě holdovat, z čeho konkrétně má pociťovat a zakoušet vášeň, uspokojení a touhu, jež je impetem celého ????µ??. Je to jako znát písmena a ne-porozumět významu slov. Je to jako ????? oproštěný od ???. Je to jako chtít po diabetikovi aby jedl zástupy mnou tolik oblíbených koláčků. Tedy postrádá to vnitřní logiku, vnitřní smysl. Podobné je to i s fenoménem zbožnosti a zbožného atheismu. Zbožný atheismus je cosi, co se zbožností má shodné pouze první slovo, adjektivum odvozené ze substantiva zbožnost. To je vše. Tomu, čemu „zbožní“ lidé říkají zbožnost, tomu já říkám modloslužebnictví a leřitnictní a nesmyslnost a nerozumnost a zejména to zřetelně vyvracím katolickým křesťanům, jež jsou i ve stádiu náboženského fanatismu a šílení, spíše skrytí pod pláštíkem „Boží ochrany“, kde mohou páchat větší zlo, než zbožný atheista, jež vzdává hold svým hodnotám. Jakýsi problém náboženství, či spíš ze slova „theologiae“ cítím cosi, jako „theos-???? “ a „logos-?????“, to co lze nazvat s čistým svědomím hlasu který není niterný, není „od nás“ ale je od „jiného“. V podstatě je „theologie“ neosobní způsob konfese, či manifestace masového obecného principu. Je škodou, že když takto interpretujete pojem náboženství, že se dostáváte do prubířských kamenů dogmatických theologů, kteří budou obhajovat stanovisko neosobního Boha, Boha jediného a universálního. Jenomže člověk nemůže mít „předepsaného“ evangeliálního Boha, či Hospodina, který je sub-ordinován. Tento vnitřní Bůh musí vycházet z každého kterého konkrétního, z jeho vědomých a zakoušených emocí a pocitů, které mu sami naordinují to, co bude pro něj božské a tudíž dogmatika a teze jsou pro něj převekslovány na druhou kolej. Je to rastr, do kterého nejde v-implantovat nějakou hodnotu, kterou necítíme jako svojí, která je exterioritně podávaná. Bůh je inferiorní záležitostí každého konkrétního a tak i náboženství bylo myšleno v pra—počátku. Jestliže konfese Boha – manžela/manželky uctívali tuto hodnotu, měli se sdružovat věrci , uctívající svého manžela, svou manželku. Avšak, zda-li cítil člověk Boha jako přírodu, pak se lidé s podobnou konfesí měli sdružovat jako členové spolku, jež je zaštítěn a garantován Bohem-přírodou. A takto to mělo být. Pestrá mozaika pro každého, kde každý nalézá to své, to svoje konkrétní a osobní, nikoliv to pre-ordinované a jednou dané, které není flexibilní pro toho kterého. A opět dogmatičtí jazykové mohou namítnout, že tomu tak není. Že např. Ježíš, nebo Alláh, či Buddha, nebo kdokoli jiný je laskavý a má nás jako své patronanty pod svou ochranou. Ale opak je pravdou. Jediné co nás v životě může chránit, na co se lze dovolat je náš rozum, a náš osobní Bůh. Žádné jiné entity neexistují, neboť jedině pravda, jež je nám dána Bohem, který nás neklame je ta pravá pravda, a jediná správná, vedená v následování nikoli prorockého zjevení, ale rozumu. Nechci zavádět Descartovské pojetí, ale rozum jediný, nezpochybněný (v tom nesouhlasím s Desc.) nám může dát pravé vysvětlení, na základě čistého poznání, jež nám je dáno skrze našeho osobního Boha, který je jednak patronem naší pravdy a jednak metafyzické pravdy vůbec, neboť jedině on sám má podíl na celé pravdě (pravdě pro nás, neboť jedině tu, tu pro nás jsme s to nejlépe pochopit a rovněž i vzít za své). Dobré je když Vám v krepériii nabídnou palačinku, ale vy přesto trváte na svém koláčku z pánvičky. Ne že by to nebylo stravitelné, je to v podstatě totéž, jenom ten princip, ta forma o kterou nám jde především, o tu podstatu věci samé, se nám nedostává a ta samotná v nás vyvolává pocit ne-akceptace z rozumových pohnutek. Tedy nelze vzít palačinku jako koláček, a nelze přijmout Boha jako Boha, i když je z podobného těsta (fundamentu a základu), jako náš osobní Bůh. Ale to jsme trochu odchýlily trasu našeho postižitelného Boha. Ateistický Bůh, či Bůh ateisty, je výstižnější pojmová konjunkce, je tím, co se v moderní společnosti nazývá ideál, či spíše řečeno, ideál Boha vztažený ke konkrétnímu danému. Jestliže Fr. Nietzsche hovořil o nihilismu a ztrátě Boha, je to co jsem uvedl výše velmi této formulaci podobné, avšak v mém podání je ztráta ideálu to, co nese vlnu celé „dnešní“ společnosti. Společnost ztratila ideály a hledá záměrné pseudoideály. Tyto pseudoideály jsou už z-liqidované a zkapalněné představy o Bohu. Dříve se to alespoň projevovalo v představách žen o mužích, nebo mužů o jídle. Jestliže nebude ,mít muž toto, či ono, nebude to ideál formulovaný celou osvíceneckou racionalistikou. Vše muselo být ostatním zřejmé, v očích ostatních pochopené, nebo alespoň pochopitelné. Muselo to být ve zřetelném souladu se zákony, nikoliv těmi psanými, ale spíše těmi kanonicko-dogmatickými předpisy, jež určovaly etiku a estetiku. A s tím se dnešní doba se zlou potázala, protože flexibilita „nabízených produktů na trhu“ nebyla konkurence schopná. Kdyby katolíci byli schopni revize názoru, což samo sebou už z podstaty neochvějného křesťanství nelze, nedivil by se svobodomyslný a uvažující průměrně inteligentní občan jakéhokoli státu. například problému homosexuality žen a mužů a různým emancipačním tendencím, stejně jako dětem, jež odmítají na Vánoce jíst kapra. Vůbec tu nejde o to, či ono. Je to jejich vyznání a nechť dobrovolně (v demokratické společnosti je to základní podmínkou),je odpovědnost zcela na nich. Ať se rozvrhují v možnostech, jež jsou jim předkládány. Jedině tak po-právu zakusí pravou svobodu, pravou odpovědnost a pravou hodnotu svobody s despektem, či snad respektem k legislativě. Až bude demokratická společnost doopravdy svobodná, ne-xenofobní a nešovinistická, až bude plně tolerantní, pak nám nepřijde v ničem zvláštní, že dvě dívky vedle sebe mohou zcela reálně existovat, že katolíci transformují dogmatiku s ohledem k průběhu a vývoji dějin, neboť to by bylo jako dívat se na černobílou televizi v éře plasmových barevných televizorů. Zcela anticipující a protichůdné. Osobní Bůh je zastoupen ve vědomí každého konkrétního jedince stejně jako jeho ego, super-ego a alter-ego. Tak i Bůh je projevem svobody svobodného. Nikoli klamného lákání divoké do pasti. O to v novodobé společnosti by jít nemělo. Rozumní jsou všichni lidé narození, jež rozumu zbaveni nebyli z rozhodnutí moci. A proto je i důsledkem toho, že společnost se vyvíjí, a je třeba reagovat na její potřeby a požadavky. Neurózy dnešní doby jsou stejného původu jako neurózy před sto, tisíci a sta tisíci lety, jenom původci a aktivátory se mění v závislosti na vývoji společnosti, hospodářství, ekonomiky a zkrátka oborů, kterým vůbec nerozumím. Osobní Bůh není zkostnatělou mrtvolou která na nás má každou chvíli vypadnout z polootevřených dveří, za nimiž je „společnost“, ale je to jistá možnost, jak ve společnosti, s nápomocí osobního Boha život naplnit, prožít dle našeho rozvrhu, našich přání a možností a necítit se v životě jako hosty na cizím parketu, jako plebeji v cizí zemi, kteří jsou otrocky nuceni život přežít a nikoliv naplnit a využít ho do maximálních možností. Problémem je tomu ztráta ideálů, osobních ideálů, nikoliv toho co nám kdo dává za hotové ke konsumaci, i přesto že jsme v konsumní společnosti. Konsum neznamená konsumovat vše, nýbrž jen to pečlivě vy-brané, pře-brané a nám vyhovující. Jde o to vybírat z reklam, letáků, spolupracovat s technikou, nikoliv být jejími otroky a o to celé jde vědě dnešní doby. Jít ruku v ruce s technikou a nikoliv proti ní, či dokonce s ní bojovat, protože stejně jako je tento boj marný, je i zbytečný, neboť bez ní by se například (myšleno bez techniky) neetablovala filosofie do dimensí jež má nyní. Je reflexí toho co se ve světě děje a snaží se svou partikulární vědeckostí působit i na vědu, sejně jako věda působí blahodárně na filosofii. Aristoteles toto progresivně a intuitivně tušil a proto se již dopředu předzásobil a byl schopen jednak přijmou koláčky s marmeládou, i přesto že měl raději palačinky, avšak rovněž druhým jejich božskou oblibu v marmeládových koláčcích nevyvracel. Jde o tolerantní pochopení každého, s přihlédnutím k daným okolnostem. Nelze tolerovat násilí, loupeže, či další trestnosti, ale je třeba se ptát po tom, proč? Proč se to děje tak, proč malé děti okrádají staré, proč jsou důchodci obětí loupeží. Je mnoho otazníků, ale každý konkrétní osobní Bůh je jeden jediný, sám o sobě a sám nám nezastupitelný a proto je tak originální a mající takovou enormní nominální hodnotu. A protože jsem za celou dobu usilovného noření se do myšlenkových proudů značně vyhládl půjdu si dát ještě několik koláčků s marmeládou a pak to zřejmě celé založím ad-acta.