Filosofů(v) život

Ranní vstávání je asi největší problém co znám od lidí z mého okolí. A ten, kdo říká, že to není jeho problém, častokrát si to nepřiznává. Já říkám otevřeně: "Vadí mi ranní vstávání." Jelikož jsem člověk spící hlubokým spánkem, snící a konstruující ve své mysli rozličné koncepty, probouzí mě výhradně až střelba z kulometu. Nebojte se, nemám doma žádný kulomet, vždyť na něj nemám ani zbrojní průkaz. Ale zkuste si představit situaci, kde náhradou za ten zmíněný kulomet jsou tři zvonící budíky. Omyl, teď už pouze dva. Ten třetí mi dal zrovna včera výpověď. Škoda, zvonil z nich nejkratší dobu a tolik mě nerušil ze spánku. Tyhle dva budíky jsou mými každodenními nepřátely. Moji myšlenkoví bojovníci se s ními snaží bojovat, vždy však neúspěšně. Svět mechaniky je mocnější než svět myšlenek a snů.
No a když už se mi po deseti minutách otravného zvonění podaří vzbudit, mám celé ráno zkažené, sny jsou ty tam a nastává tuhá realita všedního dne, mechanismus točící stejnými kolečky, a ovládající celý stejný svět. Vypotácím se z postele, ale raději bych dále snil, ale život si nežádá snění, ale výkon. Na této cestě z ložnice je ovšem spousta nástrah a myšlenky jsou často ve velikém ohrožení. Jsou to bezmocná jsoucna, která jsou tak náchylná, že jsou v permanentním ohrožení celý den. Tak například můžete jako já zakopnout o pracovní aktovku, kterou jsem zanechal uprostřed pokoje, abych na ní náhodou nezapomněl. A co teprve procházet bludištěm knih, rozestavěných jako vojáci na barikádách? Nebo se také můžete přepočítat a špatně odhadnout své možnosti a hrozí Vám celodenní neštěstí. Takže během dne mám ukopnutý palec na pravé noze a obrovskou obavu z myšlenek v hlavě které jsou ohroženy vnějšími vlivy.
Když vylezu z domu ven, může mě dorazit jen to, jak podobně každý den začíná, a vyvine se přesto častokrát jinak. Proto nakonec je vše ve stejné zaběhnuté rutině, s maličkou každodenní obměnou. A jít a hledat nové napadnuvší myšlenky není jednoduché, a častokrát to zabere i více než větší část dne.
Konečně jsem cosi uchopil v mysli a snažím se to rozpracovat, zformovat z látky tvar. Jasný 3D model, který může být inspirující a dokonce i prospěšný. Ale když z hrůzou vidím, že to není nic nového, usilovně přemýšlím, jak to opět vylepšit, a jak zjednat unikát. Při pohledu na hodinky zjišťuju, že mi moc času nezbývá a ještě je toho tolik na promyšlení a probádání. No a pak když si uvědomím kolik je vůbec hodin, s podivem zjišťuji že nová myšlenka, nápad, či idea nepřišla v kýžený okamžik, posmutněle se obracím zpět a zjišťuji že úkol myšlení není jednoduchý a žádá časový horizont v řádu desetiletí.
Proto se vydám cestu k domovu a s posledním usednutím na lavičku, v zápalu hlubokého myšlení usínám. Stává se to častokrát, když intenzivně zjišťuji, hledám a zjednávám nové myšlenky, ale vždy to dobře dopadne. Probouzím se, a cestou domů se opět se stejnou houževnatostí vydávám hledat myšlenky, ideje a nápady. Každý den, každý týden, měsíc, a rok. Každodenní ranní vstávání a usínání s hlavou plnou myšlenek a nápadů. Stejných, různých a podobných. Tak to je život filosofů(v).