Proto jsem jaká jsem...

Už jsem pochopila proč se chovám jako kluk. Vždyt já se snážím vyrovnat svým bratrům. A v podstatě kopíruju je od každýho něco a doufám že za to budu pochválena tak jako často oni... Ale mě se to pořád nevede. A ted když si konečně uvědomili že to asi nebude se mnou okej tak mě chválej ale já si zase říkam že je to jen proto že jim to někdo řekl a nevěřím v upřímnost těch slov. Tohle všechno mě tak uhání k zoufalství! A já už nemužu ani plakat protože všechno ve mně je hrozně bolestivé a já to nechci probírat. Tak co mám dělat? Nemužu tam ani zpátky jsem prostě v pasti jak se říká. A nejhorší je že jsem v tý pasti sama a nikdo mi nepomuže! Nebo snad jo?