(Ne)smysl života

Když se nad smyslem života zamyslíme a promyslíme jej ze všech pohledů, na tuto tak složitou otázku, jež si klademe dnes a denně, třeba ne výslovně, zjistíme, že v podstatě „život o sobě“ sám smysl nemá. Smyslem života je život sám. Totiž smysly jako jsou třeba postavit dům, zasadit strom a „vyrobit si“ dítě jsou čímsi, co je jaksi bokem a stranou toho předmětného smyslu života.
Tohle přeci není ten pravý smysl života? Každodenně se ubírat k těmhle třem bodům, promýšlet je a různým způsobem řešit. Ne, to doopravdy ne. Tudy cesta o smyslu, případně smysl sám, nevede. To by bylo dost vágní a neurčitý, protože život nemůže mít jinačí smysl, než on sám nám dává. A my z těch možností volíme. Takže v podstatě smysl každého konkrétního života je zcela jiný a odlišný od smyslu života toho „ne mého“ života.
Já mohu spatřovat smysl života v čemsi a jiný v něčem jiném - a tím pádem nemá smysl života pro lidi jako takové nic společného. Ale já jsem se pokusil jít cestou jinačí a hledat právě to, co tyto smysly lidského života mají v celku, dohromady, jeden každý. Tak tedy. Zaprvé to, co jsem řekl, že je smysl života, je v podstatě jeho nesmysl. Totiž pravý smysl života je tam, kde nás veškeré „pseudo-smysly“ života opustily, tam, kde se projevila nicota, chorobná a úzkostná tma v životě, tak tam vysvitnul a září nový, pravý a jediný smysl života. Není jedno, jak se tento smysl dostává do člověka. Teda on se dostává do člověka skrze to, čemu říkám(e) nuda.
V nudě se pak dá leccos řešit. Z nudy může třeba člověk usnout a nebo přemýšlet. A přemýšlí-li takový konkrétní o problému smyslu života, napadne ho, že to, co je smyslem a smyslným za život pokládáno, je v podstatě bluf a cosi, co je nereálné a nenaplňující tento smysl.
Věci mají svůj smysl daný jejich charakteristikou. Ale jaký má smysl život. Tato nehmotná substance a objekt sám v subjektu? Nelze ho vyjmout ze subjektu, představit si ho před sebe, třeba jako věc, kterou v laboratoři zkoumáme a říci o něm toto, ono a jaksi prognostikovat či diagnostikovat a usuzovat z konkrétního „toho“. A protože to doopravdy nejde, o což se marně pokoušela i mimochodem moje maličkost, zjištění, že tudy cesta nevede, je víc než fatální. Jak teda si zjednat smysl života? Kde se tomu můžeme naučit, kde se můžeme poradit a kde se dovíme tyto informace, jak s životem naložit?
Téměř každý, kdo je hned s touto otázkou hotov, jako jsou partikulární vědci, analyzující Vás od A až po Z, zabývající se smyslem života (například psychologové, lékaři, různé náboženské a církevní autority, sociální pomocníci a poradny všech druhů) vám řeknou dílčí část toho, co v podstatě stejně ani slyšet nechcete. Řeknou, že je nutné tohle, ono a výsledek bude takový a onaký. Ale kde je to, oč běží, oč jde? To je opět kdes stranou, kdes v zapomnění těch všech rádoby vědců a rádců, co se snaží „přátelsky za úplatu“ poradit.
Pravda o věci samé, neskrytý smysl života, je sám v sobě a právě jedině tam. Hledat si ideály, stylizovat se do nic, zaujímat nereálné pozice a postoje je stejně tak zbytečné, jako chodit si pro porady k těm všem, co jsem výše nazval vědci. Život není věda a už vůbec ne sám o sobě. Život člověka nemůže být věda, aby jej každý pochopil. Právě proto musí být život člověka prostě jinak. Nemůže být vědeckou metodou odhalování a hledání. Je jinak a s tím je nutné provádět onen filosofický kalkul.
Počítat s životem jako nepočitatelnou tabulkou, kde jsou na jedné straně možnosti a na druhé rádoby přání. Smysl života je v podstatě života samého. Fenomén smyslu života se právě dostavuje tam, kde je už nejkrajnější mez, kterou my jsme schopni o životu myslet a konstruovat ji jako theorii. Zde pak přichází pravý smysl života sám. Ukazuje se až za hranicí promýšleného, za hranicí, která je lidskému „intelektu“ schopna racionálně hrát v soukolí všech dalších skutečností.
Nicméně život sám není nalinkovanou dráhou toho, jak si ji načrtneme. Pořád se uhýbá, gumuje a přestavuje obraz jaksi jinak. Není to hotové a ani nikdy nebude. To, co jsme si dnes mohli stavit za smysl, může být tou chvílí ihned nesmysl, to, co je jaksi nepoužitelné a je neupotřebitelné. A naopak tam, kde jsme smysl nikdy nehledali, se může z jasna, snést jako idea nejvyššího osmyslněného smyslu života, která jako taková do nás vstoupila a prostoupila námi.
Tedy nejde o smysl života samý, jak se pokouším zde uvést, ale o možnosti a předpoklady toho smyslu života, který jako takový vystupuje a přistupuje a prostupuje k nám. Není to o hloubání a přílišném hledání smyslu, ale rovněž ani o zahálce a lelkování a nicnedělání, ale o otevření se těmto dvou možnostem, oběma z nich současně. Otevřít se zahálce, ale i „tvrdé“ práci, tak zde je smysl života.
Pojem konstruktivní zavání přídechem upotřebitelnosti a potřebitelnosti ve věci samé, ale zde o to nejde. Jde o to, co je v těchto dvou pojmech tím, co si lze z možností obou vybrat. Lze tedy myslet zahálku a výkon dohromady? Ano, a v tom je smysl života. Smyslem života je být otevřený pro případné obě možnosti dohromady. Tedy nikoliv workoholismu a povalečství, ale syntéza obou dohromady. Smysl života je v tom, co se nemůžeme bohužel nikdy naučit. Smysl, o který mi jde, není skryt, ba naopak jeví se zcela zřetelně a snad i zřejmě každému z nás.
Žel, každý jak pozoruje, má jiné možnosti jeveného se. Smysl, který je smyslem života jako takového, je v podstatě životem žitým jaksi v podstatě. A podstatou života je poznávání celého života a celého světa, a „výtěžnost“ z této činnosti. Nikoliv poznání života, jako honitba za vědeckým životem, empirické pozorování mravenců, bakterií a jednobuněčných organismů pod mikroskopem, o to zde taktéž nejde. Ale svět se dá poznávat i skrze myšlenky a teorie světa. A tak se právě dá poznat svět v celé jeho nejširší šíři nejlépe. Jestliže se na celý život uzavřeme do „separovaných laboratoří“ vědy, každý částečně a jednotlivě, nebude z toho nic, jen změť hlubokých údajů, dat a fakt, která přirozenému člověku v podstatě k ničemu nebudou, budou jaksi sama o sobě a sama pro sebe, možná tak pro strojové zpracování a analýzu.
Dobře, říkám. Prozkoumáme vědecky škebli říční, neutrínové částice, zjistíme, že na Marsu jsou mikroby podobné našim, ale v podstatě to není strava a potrava a mana pro naše poznání. Vědec zjistí, že může vyvinout to či ono, zjednat vysokokapacitní datovou síť, posílat všemi způsoby informace, vymýšlet ekonomické theorie, vypočítávat oblety komet kolem Země, ale je v těch všech mnou zmiňovaných jevech smysl života?
Ne, není... a už jsem dost unaven přesvědčováním o tom, že věda v sobě smysl o sobě nemá. Je to pomocník, prostředek, sluha. V podstatě je vědec sluha a jeho funkcí a funkcí vědy je posluhovat, sloužit a být úslužný těm kterým konkrétním. Ale to není „ono“. O to mi nejde. Podstatou toho co jsem se snažil vyjádřit je, že můžeme jaksi vše, co je kolem nás, zcela reálně poznat, na základě znalosti theorií o věcech samých.
Nepotřebujeme elaboráty, dlouhá prohlášení a výsledky partikulárních věd, ale celku, celku o sobě. O to jde. Potřebujeme znát vše ve své šíři a to nám anorganický chemik neřekne, stejně jako zubní stomatolog ne. To jsou pouze jenom vědci, „zajatci“ toho svého, toho, na kterém participují, na kterém dělají. Ale jistě, je třeba tady takové mít, ale v podstatě je jejich úloha politování hodná, protože sami o sobě jsou jen „partikulární vědci“ a dost velká část „nevědecké vědy“ jim protéká mezi prsty, aniž by si to sami oni uvědomovali. Leč je tomu tak.
Smysl života lidí, všech lidí, je ve výchově a vzdělání. V poznání je moc, řekl kdysi klasik. A cestou životem a pomocníkem v životě je filosofie. Ale pozor! Nesmí se tento pojem deformovat a redukovat na tetské žblepty, povídání a „kecy u piva“. To s tímto velmi přísným oborem má pramálo společného. To je až ta „zlidovělá forma“ toho, čemu se říká sociální filosofie, filosofie lidová. A to je naprostý ne-smysl. Tedy jakýsi závěr celého diskursu a úvahy je, že smysl života tkví v poznání filosofie, a jejímu otevřenému se nechání vést. Zde je smysl života.