Hledáme co tušíme, tušíme co hledáme

Lidské povaze je pocit, že nám něco "chybí", blízký. Je to možná přirozené. Tyto pocity jsou hnacím motorem pro další objevování /i sebe sama/ a člověk tak nezabředne ve stojatých vodách. Co by se asi stalo, kdybychom si splnili všechny své sny a touhy ? Co dál ? Teď máme vše, co jsme hledali a chtěli ... jsme konečně spokojení ? Myslím, že ne. Každý z nás má jinou metu: peníze, zdraví, úspěch, slávu, shromažďování majetku, být pochopen, fungující partnerství... cokoliv. Kolik lidí je šťastných, ale chudých, nešťastných, ale bohatých?
Každý lidský osud má svůj důvod a hodnotu, bez ohledu na délku a kvalitu života. Všichni hledáme. Toužíme. Poznáváme. Co když je to pravé štěstí ukryto v obyčejnostech, ve chvílích, kdy si to ani neuvědomujeme? To lze zjistit vždy až zpětně.
Kolik z nás brzdí sama sebe díky vlastní pohodlnosti /sobě si to vždycky nějak omluvíme/, nízkému seběvědomí, strachu z neznáma, ze změn, které nevíme, jak dopadnou? Někdy jsme velcí alibisté, je to prostě jednodušší.
Pravdou je, že jedině my sami jsme zodpovědní za své činy. Klišé? Nikoliv. Je to opravdu prosté. A taky těžké. Nemusíme se nikomu zodpovídat, nepotřebujeme přece soudy druhých. Nikdo jiný nežije v našem těle, v naší hlavě.
Takže, když máme pocit, že nám něco chybí, že hledáme něco většího a lepšího, nebojme se vstoupit do neznáma, naslouchejme intuici a svým vnitřním hlasům, neboť ty mluví řečí skutečnosti, nikoliv sebeklamem. A že je za to někdy potřeba řádně zaplatit ? Jasně. Nic není zadarmo. Ale stojí to za to.