Ztráta nezávislosti na kritice

Nepíšu, neumím psát, zapomněla jsem to – přesně to mě napadá.
Psát jsem se učila již před 10 lety, ano, je to dávno... a přesto mi to teď nejde. Jednotlivá písmenka či snad dokonce slova napíšu, ale poskládat tyto slova do srozumitelných a trošku poutavých vět? To se ztratilo.
Možná je to stáří, ano, stáří... a strach z neúspěchu.
Když jsem psala dříve, bylo mi jedno, co si o tom kdo pomyslí, psala jsem pro sebe, trochu sobecky, ale moc mi to dávalo a nevědomky i ostatním, kdo to četli. Teď bych si přála, aby mi to bylo také jedno; bohužel, není - chci, aby mé úvahy a články byly jedinečné a neokoukané. Přání je to krásné, snad jen jeho realizace poněkud nemožná.
Uvědomila jsem si, že mi na mínění určitých lidí záleží snad více, než na mém vlastním... smutné, že? Ano, tak hluboko klesla má nezávislost k názoru ostatních.
Jsem ke svému dílu dosti kritická, ale nemůžu být objektivní, to souhlasím. Kdo vlastně může být zcela objektivní? Kritik, který nevidí hodiny dřiny a přemýšlení, které jsou za tím? Či snad čtenář, co si koupí noviny a třeba ani nepochopí podstatu a myšlenku, o níž se snažím psát? Ne, každý je subjektivní. Všechny nás něco ovlivňuje v názoru , a proto bychom měli dát spíše na svůj vlastní úsudek a řídit se jím. Lehko se to řekne, to vím, ale není právě to vyřčení začátkem? Jen ta myšlenka, co proběhne vaší hlavou, je cenná.
Nikdy se nikomu nezavděčíte, víme to všichni, ale přesto se o to bláznivě snažíme, přitom bychom se měli snažit nejvíce o to, zavděčit se sami sobě, na což často zapomínáme .
Těchto pár řádků nikdy nebude obdivovaných ani citovaných, taky co z publicity, slávy, když sami k sobě budete mít dluh? Já ten svůj začínám tímto splácet, ano, hledám znovu svou inspiraci, odhodlanost, neotřelost a hlavně, nezávislost na kritice ostatních.