Iluzionista

Mám rád kouzelníky a na tento film o záhadném Eisenhaimovi alias Abramowiczovi, narozeném kdesi poblíž Prahy, jsem se docela těšil. Nezklamal. Od začátku zaujme barva záběrů, evidentně retušovaných do podoby Vídně devatenáctého století. No a když chcete obraz zašlé slávy rakouského mocnářství, točíte v Praze, Českém Krumlově a přilehlých zámcích. Atmosféra filmu a samotný děj mě překvapil, nečekal jsem totiž love story.

Scénář bych tu zmínil obzvlášť, neboť autor mistrně skloubil příběh o lásce, co překoná kasty /hrdina se už jako mladý začínající kouzelník zamiluje do krásné dívky – k jeho smůle vévodkyně/ s příběhem blížícího se konce rakousko-uherské monarchie, prolezlé korupcí, tajnou policií a arogancí moci. Nadchnou kouzelnické a magické výstupy, davové scény, tak jiné ve srovnání s podobnými historickými díly, tudíž divák přivře oči nad několika kotrmelci v dějové linii i v samotných dialozích /“Víme o něm vše, vyslechli jsme každého, kdo s ním přišel do styku“. – „Těch patnáct let, co byl na středním východě a v orientu, netušíme…“/.

Vlastně je to film se čtyřmi herci. Iluzionista, jeho milá, padoušký následník trůnu a vypravěč, nerozhodný náčelník policie, ouřada a nadšený amatérský kouzelník, rozehrají partii hodnou antického dramatu. Ostatní zde tvoří tu pověstnou kulisu velkého divadla. I hudba Philipa Glasse dokresluje příběh zpočátku téměř pohádkový, který doputuje málem k hororu.

Vřele doporučuji.