Krize sobotního večera

Je normální sobotní večer jako každej jinej. A to znamená hrozná nuda.

Sedím na posteli a bezděčně zírám z okna. Ne že bych tam snad něco viděla, mám rozsvíceno a venku je tma, takže akorát sleduju ubohej odraz sama sebe - a to mi na náladě moc nepřidá.

Moje zrcadlová dvojnice je stejně znuděná jako já, sedí na posteli a zírá na mě. Když ji tak pozoruju, říkám si,že snad není nic horšího než tyhle vleklý sobotní večery, kdy člověk nemá do čeho píchnout.
Jasně, některý lidi choděj ven za zábavou, zajdou do hospody nebo do klubu.

Jenže já ne.

Za prvý by mě tam táta nepustil a za druhý tam stejně nemám s kým jít. A na to, abych někam šla jen tak sama, já prostě nemám.

Ale co, stejně se všude jenom chlastá.

Zamýšlím se, jdu do kuchyně, beru sklenici a plním ji až po okraj s cílem aspoň se pořádně opít. Znova si jdu sednout na postel. Usrkávám doušek za douškem a přemýšlím o marnosti bytí.

Opět plním sklenici.

Z rádia na plný pecky duní už půl hodiny stejnej, monotónní rytmus techna. Bože, jak já tuhle hudbu (dá se tomu tak vůbec říkat??) nesnáším! Člověku to akorát gumuje mozek.

Další sklenka.

Toužebně očekávám, kdy se dostaví ta blažená otupělost smyslů.

Nic.

Další dvě skleničky.

Pořád nic.

Možná by bylo jednodušší, kdybych se tu nezkoušela opít višňovým džusem. Stejně je to úplně k ničemu a akorát mi z toho bude blbě.

Jo, máme to těžký, my abstinenti.

Koukám na displej mobilu.

01:45

Mám solidní depku a do toho ještě to pitomý techno, až mám pocit, že mi pukne hlava.

Napadá mě, že bych mohla jít spát. Spánek je jediný řešení, jak zabýt čas a neutápět se v neustálejch depresích, který ve finále vždycky vyústěj v pochybování o samotným smyslu existence. Vím, že je to kravina. Říkám si to furt dokola, jenže nějak moc to nezabírá.

Ale není to vlastně tak zlý.

Mám kluka, kterýho opravdu miluju. Je světlou stránkou mýho života. Dokud tu bude on, tak do týhle depky nikdy nezabřednu moc hluboko. Když si na něj vzpomenu, dokonce se i usměju. Je to teď daleko snesitelnější, než když jsem byla sama. Jen by možná bylo snesitelnější o něco víc, kdyby nás nedělilo přes dvě stě kilometrů...

02:01

Uf, to je hodin. Asi vážně půjdu spát. I když nevím, jestli se mi povede usnout. Ale asi jo. Jen je mi trochu blbě ze všeho toho vypitýho džusu. Fakt vám radím, abyste se nealko nápojema opíjet nezkoušeli.

Ach jo, jak já tohle nesnáším. Asi jsem vážně zralá do cvokárny.

No co, další přežitej sobotní večer za mnou. Pořád to samý - nuda, nuda, nuda! Může být vůbec něco horšího?

No to je fuk, jdu spát. Dobrou noc.