Vítr

Vítr. Je osvěžující, úchvatný. V jeho spárech jsem volná! Mohu létat, tak jako ptáci. Možná někdy. Co si vlastně pod tímto pojmem představím? Představuji si moře, nad tím mořem vysoká věž, snad maják, nebo něco na ten způsob. Stojím až úplně nahoře. Kolem hlavy mi krouží různí ptáci, ale především racci, havrani, vrány. Jsou černí jako noc, tak jako mé oblečení, stojím tam v černých, lehkých šatech a bosá. Tady nahoře je nádherný rozhled. A vítr tady skučí ohromnou rychlostí a sílou. Jeho síly jde také znát i na mně. Hraje si s mými dlouhými vlasy a černým šatstvem. Všechno na mně vlaje do všech stran. Stojím na kraji a držím se kovového zábradlí. Je chladné. Ovšemže je studené jako mé srdce a srdce ostatních vůči mně!
Přelezu vratké zábradlí. Opřu se k nim zády a přidržuji se. Co kdybych náhodou spadla dřív, než si to umíním sama?! Naposledy se rozhlednu kolem sebe. Pode mnou buráci moře. Kolem mě lítají ptáci. A vítr mnou cloumá. Prst po prstu odpoutávám od chladného kovu. Pouštím poslední. A … padám. Svištím střemhlav dolů podél zdi té věže. Cítím jak mě síla větru brzdí. Padám volným pádem. Těsně nad zemí zastavím. Ne, spíše pozastavím, protože náhle roztáhnu svá nádherná orlí křídla. Nabírám vítr a letím znovu vzhůru. Letím jako o závod s větrem. S každých máchnutím křídel jsem rychlejší. Letím výš a výš, co nejvýš to půjde. A když si myslím, že jsem dostatečně vysoko, přestanu máchat křídly a nechávám se unášet. Pomalu, ale jistě, znovu padám, spíše plachtím. Dokud nedopadnu na tvrdou zem. Ovšem to už necítím. Jsem mrtvá. Prudký náraz si vzal můj život. A ani jsem si to neuvědomila.