Býti básníkem

V této básni se Seifert vypodává z toho, že bylo někdy

těžké psát první rýmy; jediné, co mu bylo inspirací v

těžkých chvílích, byly ženy. Když se zamyslím nad básněmi, co

jsem od něj četla, skoro vždy se v nějákém rýmu žena

objevila. Ale nechce se mi věřit, že psát pro něj bylo tak

těžké, jak popisuje; jistě, býti básníkem není lehký úděl,

avšak jeho básně se čtou tak přirozeně... Myslím si, že

velkou zásluhu má bezesporu obrovský talent. Sama se básně

snažím psát, možná proto mě tato ihned zaujala, znám ten

pocit, kdy člověk kouká do prázdna a nic mu nejde

vymyslet. Co vedlo Seiferta k napsání této sbírky a zvláště

básně nesoucí stejný název? Chtěl světu říci, že není tak

jednoduché napsat báseň? Ačkoliv nepracuje fyzicky, je

básník těžké povolání? Nedokážu na tyto otázky s jistotou

odpovědět, ale myslím si, že se chtěl jen svěřit, možná

říci mladým básníkům, kteří prožívají tvůrčí krizi, že je

to normální, ať se nevzdávají a inspirace přijde, jako to

bylo u něj. A proč jsem si zrovna vybrala na rozbor tuto

báseň? Jak jsem se již zmínila, snažím se sama psát poezii

a něčím mě tato báseň oslovila. Přijde mi upřímná a

skutečná!

V básni je použit volný verš. Motivy jsou ženy, rty,

láska, poezie, hudba a verš. Tématem je jeho vztah k

poezii a vzpomínky na začátky tvorby. V díle použil tyto

básnické prostředky: apostrofu ve verši: jen vyšlehni

plameni slov, personifikaci v: ale ani Puchmajerův

Rýmovník nebyl mi nic platný, nebo: abych zaslechl

zázračný první verš, a také v: život mě dávno naučil.

Osobně se mi báseň velmi líbila, není pesimistická jako

mé obvykle oblíbené básně, může být oporou již zmiňovaným

literátům prožívajících krizi.