Být, či mít?

Být, či mít? Řekl bych, že tato otázka je poněkud nešťastně položena, protože tak, jak je, na ni není možné zcela ve všech důsledcích správně odpovědět.
Myslím si, že je třeba se na toto téma zeptat ještě jinými otázkami, abychom mohli odpovědět „skutečně“ pravdivě a bez jakéhokoli pokrytectví (pokud vůbec odpovědět jde). A tyto otázky bych položil takto:
„Proč a jak být?“ a „Co a do jaké míry mít?“
Pokusme se tedy zodpovědět první, v podstatě dvojotázku.
Proč a jak být? Začněme z místa, kdy se člověk narodí, to, co je předtím nás v této úvaze zajímat nebude. Narodí se tedy člověk – dítě, z počátku svého života se vůbec o tyto existencionální otázky starat nebude, ani nemůže, protože je v podstatě svým myšlením (i tělem, ale to je každý člověk sám o sobě) zvíře, to znamená, že jedná instinktivně, vrozenými pudy. Když ale potom začne dospívat, když si začne uvědomovat, že může svým myšlením měnit například určité situace, nebo že může něco/někoho ovládat, jinak řečeno: zjišťuje, že má moc (do jisté míry), tak potom (možná!, u mnohých to tak vůbec nevypadá) začne také přemýšlet, jaké místo ve společnosti (nebo na světě) zaujímá. A právě zde si člověk začíná utvářet své subjektivní, nebo přejaté názory na život (bytí).
Žádný člověk nemá úplně stejné názory a myšlenky jako jiní lidé. Každý má nějakou svou pravdu, která je pro něj svatá, a za kterou si pevně stojí, jako církev za svými dogmaty. Někteří lidé jsou více či méně ochotni přistoupit na pravdy jiných, nebo si je do určité míry připustit. Pravd je nepočítaně, ale jsou všechny pravdivé? To by snad potom ani nemohla existovat lež.
Každý má tedy svou pravdu a zde vyvstává další otázka: Čí „pravda“ je opravdu pravdivá (jestli vůbec nějaká je)? Dle mého názoru musí existovat jedna nějaká obecná pravda, která je absolutní, ale nejspíše, alespoň myslím, metafysická, to znamená: pro nás nedosažitelná. Neřešme tedy neřešitelné.
Na otázku „Proč a jak být?“ si musí odpovědět každý sám. Nemůžeme nikomu vnucovat své pravdy. Každý má své iluzivní, imaginární důvody „proč a jak být,“ za kterými schovává svou nahotu a prostost (Kundera by řekl: „nesnesitelnou lehkost bytí“). Kundera také v této své knize srovnal tuto myšlenku s kýčem. Každý si sní svůj kýč, za kterým by se mohl schovat sám před sebou. „Pramen kýče je kategorický souhlas s bytím,“ napsal Kundera.
Nejspíš to celé vyznívá poměrně cynicky. Proto si zde dovolím citovat ještě jednoho velkého spisovatele, Oskara Wildea: „Cynismus je umění vidět věci takové, jaké jsou, a ne takové, jaký by být měly.“
Možná jsem se dostal trochu dále od původní otázky, ale považuji to za nutné.
Přistupme konečně k druhé a zároveň poslední naší dvojotázce: Co a do jaké míry mít? Řešení této otázky tak nějak vyplývá z odpovědi na otázku první. Záleží vlastně na tom, jak si kdo zodpověděl tu první otázku a řekl bych, že základní. není totiž možné něco mít, pokud bych nebyl. Neexistence nemůže „mít“ nic.
A podle toho „jak jsem (žiji)“ se teprve můžu zeptat na otázku druhou „Co a do jaké míry mít.“
Kdyby člověk neměl dar/břímě (?) abstraktního uvažování, jako všichni ostatní živočichové na zemi, bylo by to jednoduché; člověk by prostě chtěl mít jen to, co nezbytně potřebuje pro přežití. Ale jelikož my lidé máme stále nové a nové (pro bytí naprosto nepotřebné) potřeby, stáváme se v mnohých případech „zvířečtější“ než zvířata. Člověk není nikdy zcela uspokojen, vždy by chtěl něco víc, něco jinak, něco lépe. Když to vezmu do důsledku, tak by se jeho počínání dalo nazvat – dekadence (z hlediska uměleckého však spíše v těch vyhrocenějších případech), člověk je tedy dekadentní tvor. Avšak jestliže je takový sám o sobě, bez své vůle a svého přičinění, tak „mu“ můžeme těžko něco vyčítat, snad jen v těch extrémních případech.
I na tuto druhou otázku (mít?) je odpověď taková, že člověk musí sám přiměřeně uvážit, co a do jaké míry mít. Je to dáno nejspíše vzhledem k době a společnosti, ve které žije.
Na závěr bych se pokusil tuto úvahu nějak shrnout:
Takže „Být, či mít?“ „Být“ je pojem nadřazený pojmu „mít“. Jelikož je absolutní pravda nejspíše metafyzická, tak svou „pravdou“ mohu odpovědět pouze za sebe: když už být, tak svobodně a nepokrytecky. Toto je mé mínění. Na úplný konec si ještě dovolím poslední citát, právě o mínění, který napsal Seneca: „Plura sunr, quae noc terrent, quam quae permunt, et saepius opinione quam re, laboramus. – Je mnoho, co nás děsí, tísní a my pracujeme omezeni nějakým míněním.“