Autoritativní budliky - budliky aneb Elloy na smetaně

Autoritativní budliky-budliky
aneb
Elloy na smetaně

Strach je přirozeným pocitem každého z nás, ba přímo by se dalo říci, že je neodmyslitelnou a neoddiskutovatelnou součástí našeho života. Ne že by se nám po něm stýskalo, nebo tak, ne že by nám přinášel rozkoše a slasti, ale zkrátka si ho neumíme odpárat. A zase to není kompletně řečeno, někteří ho třeba odpářou jako prošlou nášivku, jejíž význam již dávno vyprchal a teď je jen pro smích, ale ti jsou zase v pozici osob na odstřel, protože kmotříček Strach má i tu důležitou funkci, že nám našeptává, co bezpečné je a co není, do čeho se pustit můžeme (protože se třeba při tom maximálně zmrzačíme nebo tak něco) a do čeho se pustit nemáme, protože by se nám zkrátka stalo třeba ještě něco horšího.
Bojíme se často a rádi, čehož hojně využívá například kinematografie a filmový průmysl jako takový. Naše nehty bývají ožvýkané hrůzou a my jsme ještě spokojení. To je ale ten „správný“ strach. Nebo jeden z typů „správného“ strachu. Ovšem přibližme si (do rozumné vzdálenosti zajisté) i ten strach „špatný“.
„Špatný“ strach je kříženec dvou pocitů. Na jedné straně je to strach jako takový, ale tomu pár svých genů při tvůrčí veselici kopulační exploze propůjčila kráska jménem podřízenost. A při aktu spojení jako by je ještě sledovaly poníženost s méněcenností. Tudíž tu máme takového citového voříška, kterého by ale člověk namísto láskyplného pohlazení po chundelatých ouškách nejradši nakopl přímo do… kadlubu problému.
Poslední doba nám přináší na své prudké vlně příliv právě tohoto druhu citového vzepjetí. Špatného strachu. Jestli všechno jde v kruzích, jestli se opakují jednotlivé koloběhy ve světě, který je sám řízen jedním velikým opakujícím se dějem, potom se nám asi momentálně vrací éra první republiky. Dovolím si přiblížit:
Vypasený bařtipán ergo všemi svorně nenáviděný pan továrník Skalský, Dubský nebo podobného nesympatického jména (vřelé díky, pane Jirotko!!!) vylije svůj gargantuovský pupek z posledního modelu automobilového šídla před ohromnou a zlověstnou budovou své pufající továrny. V ovarové části jeho osoby (obličej) se usadí výraz povýšené demence, odulé pysky se našpulí do grimasy které by nemohl konkurovat ani nejstarší samec orangutana, a potentát (od slova potento…) se vypraví autoritativní, monstrózní chůzí, jíž by mohl závidět kdekterý retardovaný mrož či rozpadající se Frankensteinovo monstrum, k bráně, ve které sedí starý, shrbený, bělovlasý a sešlý dědeček Vondra, který zde smí dvacet hodin denně pracovat jako vrátný za minimální gáži. Zblýskne svého nevzrušeného kůrkodárce, i vyběhne ze své zatuchlé kukaně, kolenními klouby klepne o nerovný beton chodníku, ukloní se až čelem rozplácne housenku a za křiku:
„Buďte nám vítán, dobrotivý pane náš! Mnoho jarých let na bedra vaše, mnoho peněz, mnoho zdraví, mnoho spokojenosti! Jak jste všemi zde milován, jako pravý otec náš!“ tluče hlavou o zem, dokud nevidí všechny hvězdičky i ve dne. Potom zmateně usedne vedle zavražděné housenky a bude dobrou čtvrthodinu hloubat nad tím, jestli jej lidský žok-žok nevyhodí na hodinu kvůli tomu, že tloukl hlavou o chodník málo srdečně…
Možná je to přehnané přiblížení, ale alespoň to navodí jistou atmosféru. Tohle je přesně ten Špatný strach v celé své kráse. To je nešvar, který se teď tolik rozmáhá. Víc a víc lidí se bojí svého zaměstnavatele a dostává nervové záchvaty, kdykoliv zaslechnou slovo: ředitel, vedoucí, majitel apod.
Nevím jestli to nebude furiantskou povahou, ale osobně to nechápu. Proč mám poklonkovat někomu, pro koho mám hlavně pracovat? Ne, ne, pane, já být pan Vondra v kukani vrátného, tak vám kývnu na pozdrav, pravím: „Dobrý den.“ a pak se věnuju dál svému, naprosto bez jakékoliv starosti, co tomu řeknete nebo co uděláte.
To, že je jeden prachatý majitel nebo ředitel mu přece ještě nevytisklo punc neomylnosti a uctívání. Nemá nad hlavou svatozář, nestal se z něj mesiáš, takže je to prostě člověk jako kterýkoliv jiný. Ne že by mu ten strach nevyhovoval, to on jistě vyhovuje. Vedoucí pracovník jako takový může být i pěkná mrcha, která se ráda dívá na poklony a prochází svým pohádkovým královstvím jako neohrožený Mikeš. Na zaměstnaneckou lůzu se ani nepodívá, aby si neušpinil oči, a ani by do ní nekopl, ale jen proto, že by si zašpinil špičku své předrahé botičky. Pochází z jiného světa.
Můj oblíbený Wells by rozjařeně zatleskal rukama, protože to vypadá, jako by se schylovalo k rozdělení světa tak, jako se tomu stalo v knížce „Stroj času“. No, už se to začíná řádkovat, to je svatá pravda. Ti bohatí a mocní budou ještě bohatší a mocnější (pokud z toho nerupnou) a dělníci budou níž a níž, a pak se třeba jednoho krásného dne přistihneme, že nám roste bílá srst, že vidíme ve tmě a že nám tak nějak jako, ehm, jak to říci, vadí denní světlo…
Zkrátka Morlok jako když ho vyšije. Jenže potom asi taky zjistíme, že máme hlad. Ale takový zvláštní hlad, na kousek hezkého, krvavého masíčka, nejlépe čerstvého. Bude nám hloupé se pojídat navzájem, ať už s dovolením nebo bez něj, a tak si řekneme:
„K sakru, nahoře je přece ta vysmátá, hravá a naprosto idiotská banda, která dohromady bude mít IQ jako hrnec bramborové kaše!“
A to budou naši bohatí a slavní. Našich deset tisíc. Rozverných, hravých, veselých a krásných lidiček, jimž ale staletími nečinnosti mozečky zakrní do velikosti seschlého lískového oříšku. To budou ti naši (mňam mňam) Elloyové. No, a my, hladoví chlupáčkové, se sebereme, hezky k večeru vycupitáme z našeho útulného podzemí, každý popadneme za nožku jednu tu éterickou bytost, která bude asi vřískat jako když jí na nože (a vidličky) už berou, a potom bude v podzemí velké papu a my budeme nespolečensky a nanejvýš nevychovaně mlaskat a říhat, až se budou naše tavicí pece otřásat.
Tedy možná by bylo dobré, když po člověku dnes šlape šéf, respektive když mu šlape na paty, buzeruje, vyskakuje, prohání a je příjemný jak zarezlý hřebík ve spodkách, říct si kouzelné heslo, které pozvedne na duchu:
„Elloy na smetaně!“