Setkání s něčím

Když napadl sníh, umřela zelená. Co krok, to malý zápis do velkého plátna neposkvrněného bohatou škálou ničivých elementů. Studí mě do očí jeho běloba. Studí mě do rtů bolestí řezu.
Když napadl sníh, ožila možnost nočního vidění, ožila migréna z dětských radovánek, ožil zimní spánek.
Když nastalo jaro, udělal jsem krok do prázdna pod postelí, pokrytého silnou vrstvou prachu. Ranní káva a pár vytoužených cigaret rozjely vlnu stereotypu. Sněhulákům smrt! Mám úsměv na rtech z jejich těl pohřbených v jarních květech... Mám úsměv na rtech již nerozřezaných.
Když v tom spadl mi hrnek, jehož kousky zařídily znachovění podlahy, postaraly se o pronikavý řev a nekonečný strach v rozespalých očích.
"Když jsi šel v zimě spát, co se ti honilo hlavou?" zeptal se vzduch, jež dovolil hrnku spadnout. "Spokojenost," odpovídám. "Se sebou samým?" na to vzduch. "S tím, co nezažiju, a s tím, co jsem se chystal prožít." Ticho, následné vločky za okny a hrnek s ovocným čajem, jež nenávidím.