JAK BY TO MĚLO BÝT

Včera jsem dočetla knížku od Heleny Longinové. Je to autorka dívčích románů, nicméně pokaždé, když takovou knížku dočtu, něco mě nutí zamyslet se nad tím příběhem. V podstatě jsou všechny stejné – na začátku je ošklivé, nikým nemilované káčátko Helena, Marcela, Eliška, či jiné jméno. Poté hrdinka potká svého vysněného prince, tomu ale chvíli trvá, než si uvědomí, že jsou si souzeni. A následuje svatba a happy end. Taková „story“ je sice pěkná, jenže… Je to tak i v reálném životě?
Někdo tvrdí, že život každého z nás je předurčen osudem. Do jisté míry je to možná i pravda, nicméně myslím, že můžeme ovlivnit svůj život, že všechno, co děláme, každý náš čin ovlivňuje náš život. Všeobecně se od nás odmalička čeká, že na sobě budeme pracovat – nejdříve vychodíme základní školu, pokud možno se samými jedničkami. V deváté třídě se musíme rozhodnout, co dál… Nejspíš střední škola či gymnázium. Pak už chybí trošičku štěstí u maturity, a jsme „volní, sami na sobě závislí“. Někdo jde studovat na vysokou, někdo pracovat, jiní se zase vdají či ožení.
Zdá se to všechno jako napsané podle jednoho scénáře. Není to ale tak vždy. Tak jako všude, najdou se mezi námi jedinci, kteří nemají tolik štěstí, ať už jim chybí rodinné zázemí, finance či pouze chuť přizpůsobit se tomu, co se od nás očekává. To ale v dnešním, korupcí a lidmi hrabajícími pro sebe ovlivněném světě není žádnou novinkou, tuto „chuť“ ztrácí stále více mladých lidí.
Já mám také sen – chci se dostat na vysokou školu, studovat žurnalistiku. Ale říkám si, má-li to cenu? Budu se rok učit na přijímací zkoušky, a když je udělám, tak se dozvím, že místo mě vzali někoho, za koho rodiče dali „obálku“? Správně by to mělo být tak, že podle bodů v testu u přijímacích zkoušek vezmou x nejúspěšnějších lidí a ostatní mají smůlu. Je to tak ale vždy?
Každý má svou představu, jak by to mělo být. Ale málokdy se všechny představy shodují, každý chce to nejlepší pro sebe a pro své blízké, ale na ostatní se už neohlíží. A přesně tak by to být nemělo!