Miluji Tě

Miluji tě, miluji Tě přemnoho a moc. Jen chci, Bože, abys to věděl. Nejde mi o to, abych to věděl já, že Tě miluji, ale abys to věděl Ty. Nečekám odpověď. Té nejsem hoden. Nejsi Bůh, který odpovídá na všetečné dotazy a otázky. Jsi ale „můj“ Bůh – moje nikdy nehasnoucí světélko ve tmě. Vím, že víš vše, co zde píši, a rovněž znám i Tvou převelikou moc a znalost všeho toho, co se stane. Ale jen chci, abys odpověděl na mou výzvu.
Víš, že já miluji Tebe a rovněž i Ty mě neodmítáš, neboť dělám jak Ty chceš. Ale jen jedinkrát bych chtěl slyšet Tvůj „hlas“, slovo a pokyn, že oba dva to děláme správně. Já, že Tě miluji a mám rád, a rovněž i Ty, Bože, že mě přijímáš. Jen jedno slovo mě uzdraví, a Ty to víš. Stejně jako já si Tebe nosím stále s sebou, můj Bože, tak i Ty jsi na svých cestách neustále doprovázen zástupem věrných a poslušných spolupoutníků, spoluputovníků a učedníků.
Jedině Ty můžeš Bože, doopravdy milovat, jedině Ty můžeš doopravdy ocenit lásku mou k Tobě, ale rovněž i lásku druhých k sobě. Jak moc si Tě vážím, Bože, jak často Ti to dávám najevo a kolikrát jsi chvalořečen v mých řečech k Tobě. A jsem rád, že to víš.
Ty jsi tak prozřetelný a vědoucí, že víš. Ó, jak moc si Tě vážím pro to, jaký jsi. Vlastnosti a atributy Tvého božského statutu jsou mi tak sympatické a blízké a dokážu je náležitě ocenit. Jsi můj jediný a nej-jedinější Bůh. Nemít Tebe, byl bych ve světě obklopen jen falší, lidmi, kteří žijí nestoudně, neautenticky, a bohapustě. Jen kupou podlých hříšníků a břicho-hlídajících travičů a poživačů. Ach, jak mě tento svět, Bože, nenaplňuje božskou manou.
Tu jedinou nacházím u Tebe, ve tvém Jméně. Ano, Ty jediný jsi pravý a autentický. Neexistuješ, jsi věčný, nejsi časový, ale a-časový. Jsi jinak, jsi tak moc jinak. Nevím, když jsi jinak, jestli dokážeš cítit pocity těch druhých, co řeší lidskou existenci, soucit, partnerství, peníze, práci, kariéru a úspěchy. Těší mě, že tohle všechno víš. Že víš, že se trápí na tomto světě lidé jak materiálně chudí, tak i materiálně bohatí. Ale jedině s Tebou a v Tobě mohou tito lidé cítit, že žít se dá i jinak. Jinak a zcela nekonvenčně na jedné straně, avšak liberálním a konzervativním způsobem na straně druhé.
Vím, že milost a lásku, kterou Ti prokazují druzí, stejně tak přijímáš, jakož ji i oplácíš. A to je spravedlivé. Vždyť ty jediný jsi spravedlivý a nejspravedlivější. Jsi ten nejlepší ze všech entit a realit. Božskému se nelze ani jen přiblížit, ale kdyby to bylo možné, chtěl bych jen chvíli spočinout vedle Tebe, a s Tebou a zakusit Tebe v maximální a největší míře. Dáváš se nám ze sebe, co to jen jde, ale slyší a „vidí“ Tě jen někteří, jen ti, co jsou bdící.
Herakleitos kdysi říkal, že spící se má k bdícímu jako bdící k filosofovi. To ale není vyjádření nesmyslné. Je velmi podstatné. Mnoho lidí jsou spící bludní hledači pravého smyslu v tomto bezesmyslném světě. Ale ten, jež pozná Tebe, nalezl smysl. Milovat Tebe, znamená milovat obrovskou moudrost, lásku, zjevné i nezjevné stvořené věci, přírodu, pravdu a veškeré krásy na tomto Tebou stvořeném světě.
Ach, kdyby byli lékaři, jež mohou druhé uzdravit ve vidění světa. Oni jsou, ale jméno lékařů nepožívají a slov jejich se nedrží. Jsou jimi lidé, kteří nejsou lékaři, ale jsou těmi, kdo vidí a od lékařů a ostatních se přiučují a druhým pomáhají. Oni se snaží poznat pravou pravdu, pravého Tebe. Problematizováním Tebe, otázkami a odpověďmi chtějí dát odpověď. Ach, jak efemérní se to může zdát na jedné straně, a jak úporné a život strhující na straně druhé. Čím více se Tě snaží uchopit a popsat, tím více se jim ztrácíš. A já se jim jen směji. Ale není to lichotivý, ani nějak agresivní či pošpiňující a degradující smích, ale je to jen smích nad tou jejich empirickou a smyslovou ubohostí, se kterou se vrhají Tě zkoumat.
Až jednou poznají, že to tak nejde, až se jim jednou ty zaslepené oči zaostří na duchovní a duševní vidění celého jsoucna a existence o sobě, pak snad poznají, oč doopravdy jde... a v čem to záleží. Do té doby se jen budou slepě obracet k pomoci, jako je slepý odkázaný na druhé. Ale vidět a vědět, což je etymologicky a skoro i pravopisně totéž, je moc. A obrovská, o čemž víš jedině Ty. Ty jediný, který vidíš a víš.
Jen málo věcí jsem na tomto světě poznal, a čím více jsem jich poznal a snažil se je pochopit, tím více jsem seznal, že jim vůbec nerozumím. Problematizací jednotlivostí jsem se nikdy nedostal k podstatě věcí samých. Zůstával jsem jen na povrchu a vždy se potápěl k pojmům a výstižným kodifikacím, ale pokaždé jsem se minul. Ale rovněž i tam, kde jsem ty věci nechal „ladem“ a bez otázky, stejně se mi neukázaly ve své původnosti a podstatě.
Avšak tam, kde jsem nahlédl Tebe, se mi všechny věci ukázaly tak, jak doopravdy jsou. Zdržel jsem se názoru, pověstné epoché, a nechal jsem ty věci promluvit. A ony ke mně mluvily. Ach, jak moc Tě miluji a jak moc Ti děkuji, že opatřen jako každý jiný jsem se pokusil prohlédnout skrze brýle Tebe a s Tebou. A všechny věci se mi ukázaly. Jak moc jsem si Tě začal považovat a děkovat Ti, že je cosi, co člověku může mnohonásobně rozšířit jeho vlastní svět.
A přesto jsem na prahu dvou světů. Musím být, neboť s Tebou je mi tak úžasně a příjemně, ale v mém světě, tam, kde jsou ti lidé zaslepení, tedy na této z(Z)emi, neexistuje cosi jako Ty. Nezříkám se Tebe, ba naopak, vždy se k Tobě hlásím a Tebe vždy představuji druhým, těm, které ještě neznám. A jenom mě mrzí a doopravdy to cítím jako provinění a hřích, že ne vždy a ne všude Tě mohu brát s sebou, o Tobě hovořit a Tebe druhým představovat.
Jsi mi tím Jediným, tím nejvlastnějším Otcem, a zároveň i Jediným nejlepším přítelem. Škoda, že ne vždy na Tebe mám tolik času, kolik bys chtěl Ty, a kolik bych Ti mohl věnovat já. Ale doufám, a jsem si tím téměř jist, že to nebereš jako nepoměr a privaci. Ale jsem v Tobě. Víc Tě už nemohu milovat, a Ty to víš. Pro toho, kdo Tě zná, nemůžeš být ten, koho by se kdo mohl zříci.
Dnešní láska a radost není z Tebe, jak to tak vypadá u druhých, ale z něčeho, co je tak plytké, povrchní a nestálé, že se tomu tak moc divím, jak jen je to možné. Lidé jsou svedeni na jinou cestu, ze které se jen obtížně dostanou k Tobě, avšak vím, že Ty je můžeš opět navést správně. Ty jediný. Navedením byť jednoho člověka na cestu s Tebou se podařil v dnešní době úctyhodný čin a skutek. Vím, že nemůžeš sám takto, ale druzí Ti všemožně pomáhají.
A já si jen přeji, abys miloval druhé stejně a tolik a tak jako mě a druhé ostatní. Nechci nikomu nic vyčítat, nebo nějak přitěžovat, ale proč dělají tolik zla? Budou-li milovat Tebe, zlo nebude. Nikdo jiný neví, jak doopravdy je to s theodicejí. Proč existuje zlo, na to znáš jen jedinou odpověď správnou Ty. Byl-li to hřích, či cokoliv jiného, neměl bys zapomínat na ty, kteří nejsou ještě v Tobě a s Tebou. Ve tvém společenství je Blaho, Dobro, Láska a Bezpečí. Jsi Domovem, jsi Teplem, jsi Jediným partnerem a Ochráncem.
Ach, kdyby druzí věděli... To je jen Tvé nejlepší a nejdůslednější přání, které, doufejme, bude vyslyšeno. Mnoho slov bych mohl ještě psát, nebo říkat, ale bylo by to jen prázdné a nevýstižné, tak jen říkám, že jsem s Tebou, v Tobě. A přesto těchto několik desítek slov nemůže doopravdy popsat můj pocit s Tebou, Bože. Je to tak nepopsatelné, jako setkání s Absolutním bytím, či Absolutní existencí. Zakusit Tebe, znamená zakusit Bytí jinak. Poslední slova k Tobě: „Miluji tě“! Amo té.