Oheň

Zapálila jsem si svíčku. Pokoj prozářil krásným mihotavým světlem. Malý plamínek a přeci tak silný, odvážný, hřejivý na srdci. Učaroval mne svou krásou, svým jiskřením. Cítím jak z něj s teplem sálá energie. Ač malý plamínek muže se stát velkým živlem. Nespoutaným a neskrotným. I já jsem živel. Odvážný, průbojný, energický. Jsem plná ohně, vášně a neustupující touhy. Avšak po čem?! Bohužel musím přiznat, že po lásce. Po té mrše prolhané, a i když mi tolik ublížila, stále po né prahnu. Tak jako stát se velkým plamenem, jež zhatí cesty a všechno zlo upálí! Všechno na co přijde, všechno co ledovýma trnama chtěl uhasit ten žár. Jež poranilo mé srdce, na kterém už navždy zůstanou nehojící se rány!

Avšak k čemu mi to bude platné?! I když bych všechno co mi ublížilo zničila a spálila na uhel, rány, ty spropadené rany zůstanou napořád a budou bolet.

A tak. Raději sfouknu ten malý plamínek. Plamínek naděje, a budu dál ve tmě tápat, snad dokud tu svíčku nezápálí někdo jiný. Jen doufám, že již nebude pozdě...