K pojmu Boha

Nebýt Boha, nebo raději to nazývejme metafyzické entity, nebylo by ničeho. Bůh, případně v posledku první realita, je tím, co kompaktně a dohromady udržuje celek všeho bytí. To je trochu učesaně to, že v podstatě první hybatel Bůh, jako první příčina všeho, udržuje vše, co jest jako smysluplné pohromadě. Nechci zde konfesijně hovořit o náboženství, protože se mi některé jeho součásti zdají jako ne-logické a prostě svádějí racionální kritický pohled na scestí, ale je dostatek argumentů pro to, být s Bohem o sobě, Bohem jako takovým. Řekl bych spíše, nebo nazval bych to, jako určitý princip, který stmeluje křesťana s muslimem, bělocha s černochem, kluka s holkou. Smyslem toho všeho je určitý provázaný princip lidstva, jistý princip a podstata organické i anorganické přírody. Není to jako ruka, která by rozehrála šachovou partii na šachovnici nějakého perpetum mobile, ale je to jinak. Tam, kde už naše důsledné tázání nemá odpovědi a tam, kde už tak krajně vyhroceně voláme po odpovědi, právě v té ne-logické absurditě, se nachází Bůh. Bůh je právě tam, kde my to nechápeme. Tam, kde nemáme odpověď, tam kde nemáme slova. Na místech, kde vše jsme s to racionálně pochopit operuje filosofie, ale tam, kde je třeba přijmout (bez myšlení, pouhou vírou nějakou existenci), tam sídlí metafysika. Záměrně nepoužívám pojmu theologie. Křesťan, který věří plně v existenci trojjediného Boha, a snaží se to popsat, není pravý věřící a není spojen s Bohem, stejně jako křesťan, který se empiricky bude snažit vysvětlovat v posledku, jak že to bylo s neposkvrněným početím Marie Magdalské. Prostě a zkráceně, protože je to tak komplikované. Tam, kde operuje Duch svatý, stejně jako Otec a Syn, tam není místo pro rozum a vysvětlení. Je nutné to přijmout a netázat se. Je to dogmatika. Stejně je tomu i v běžném lidském, zvířecím, a neživém světě. Pro něco neexistuje prostě kuchařka a návod, jak že to teda udělat a jak to teda doopravdy je. A to se nazývá život. Vy víte jak se zamilovat, odmilovat, jak pochopit problémy druhých, jak jim naslouchat, jak se stát duchovně silným a zároveň citlivým ke druhým? Na to návod neexistuje a není na to ani žádná škola, nebo učení. Vědci se exaktně snaží dokazovat a přeci se stále dohadují a mýlí. Měřiče a přístroje mají odchylky, tak kde pak je věda? Ta přesná eukleidovská, nebo karteziánská matematika? To není věda, to je pseudověda. Kdyby vědci přiznali, že měření atmosférického tlaku je jenom podmíněno přístrojem, který je nepřesný a okem vědce, které může být schopné chyby, je to pavěda. A to oni přeci nemohou, že? Je to velmi nepřesné a hodlá to býti vědou? No to snad ne. A co když do pověstné Buddhovy matky vstoupil anebo nevstoupil z pravé strany slon v jejím snu a dále pak se zrodil samotný Buddha? Jak to doopravdy bylo? To nikdo neví. Jenom jsem se na několika analogiích snažil poukázat, že tam kde kolabuje věda, je třeba aby přistoupila kritická filosofie a teprve pak nějaká doktrinální metafysika. A o to běží. Smyslem všeho, co jest, je princip. Hegelova realizace absolutního ducha, stejně jako Marxova teorie o beztřídní společnosti, nebo Nietzscheho projev nadčlověka jako završení dějin. Tam kde kolabuje věda, je třeba si připustit, a logicky přijmout, že existuje i cosi, co lze nazvat s čistým svědomím, smysl dějin, jako např. Bůh. Ale s pojmem Boha, láskou, přátelstvím, rozumem a dalšími pojmy je třeba operovat jako se šafránem. Nemůže se z toho stát komodita obchodního trhu, ale určité „posvátno“, ke kterému budeme přistupovat s určitým kritickým respektem pojmů samých. Jestli někdo doopravdy tvrdí, že odhalil Boha, pak se ho nesmíme ale ptát a chtít po něm, aby nám ho popsal a vysvětlil. To co nejde popsat slovy, co nelze rozumem, jeho prostředky stejně jako prostředky jazyka uchopit, to je sám Bůh o sobě. Stejně se nesmíte ptát, jak vědec svou teorii obhájí v posledku nevyvratitelných otázek, důkazů a experimentů. Je to jeho „know-how“. Tedy stručně bych Boha definoval, ovšem bude to trochu jako zkreslení a deformace obrazu, jako určité „know-how“. Princip nebo substanci všeho, co jest. Bůh je projevem a realizací dějin. Jestliže smyslem lidstva je konec, zánik a vyvanutí ? pak je to záměr Boha. Marxističtí materialisté (já si je rád pro analogie vypůjčuji, protože jejich deskriptivní teorie jsou tak zjednodušené, že jsou v podstatě deformované a omezené (ale to je pro tuto chvíli jedno), říkali, že Bůh v esenciální podstatě neexistuje. Ale co je cílem osvobození člověka od práce a osvobození se od nadvlády feudála a poddaného, kapitalisty a dělníka atd.? Završení dějin, ideální stav, nerealizovatelný v tomto světě. Určitý nereálný koncept, metafyzická domněnka, že to bude fungovat? Ale kde a kdy? Určitě ne v tomto vezdejším světě a určitě ne dnes. Už bych se do toho nejméně zapletl více, než bych do toho vnesl světlo pravdy, ale je nutné chápat Boha jako to, co nelze pochopit. „Si comprehendis, non est deus“. A pokud se budou vést polemiky k pojmu Boha, bude to stále jenom něco „jako-by“, pitvání se v čemkoli, co není třeba pitvat a hloubkově řešit a dávat si určité zástupné symboly a znamení. Tam kde se oddáme pravému životu, jeho podstatě, tam pocítíme a zakusíme princip sám. Jde jen o to nalézt ten princip, což je odvěký problém.