Znáš ji?

Znám jednu malou holčičku. Je krásná, skoro jako pohádková víla. Znáš ji také? Má dlouhé kudrnaté vlasy, ze kterých jakoby vycházela zvláštní, nadpozemská záře. Obličej, tak roztomilý, tak láskyplný, že málokdo se odváží do něj pohlédnout. Většina sklopí zrak k jejím drobounkým ručkám, které je vezmou za jejich studené a zpocené dlaně. Oděna je v šatech ušitých možná z letního vánku, možná ze zpěvu ptáčků. Znáš ji také? Bosa tančí na rozkvetlých loukách plných hřejivého slunce. Zpívá písně o štěstí. Tak slabým hláskem, že jen málokdo je někdy slyšel. Slyšel jsi je také? Já ano. Jednou, když už se i slunce chystalo ke spánku, jsem procházela loukou a hledala ji. Holčičku-vílu. Krásnou, šťastnou, láskyplnou. Našla jsem ji. Přikrčila jsem se ve snaze zaslechnout alespoň kousek oné pověstné písničky. A zaslechla jsem ji. Vánek ji na svých neposedných křídlech donesl až ke mně.
Zamrazilo mne, když se první tóny dotkly mých uší. Píseň, ta pověstná, úžasná píseň. Ne, to nemůže být ona. Vítr si nejspíš jen pohrál s písmenky. Slova o pomstě, smutku a nenávisti přece nemohou vycházet z někoho tak milovaného, jako je ona. Holčička-víla.
Narovnala jsem se do celé své výše a zamířila přímo k ní. Nohy se mi třásly nervozitou, když se kolem nich omotávaly stébla vysoké trávy. Našlapovala jsem měkce, abych rozuměla každému jejímu slovu, ale nebylo potřeba. Čím blíže jsem byla, tím hlasitěji slova zněla. Už nezpívala. Křičela. Křičela na celý svět. Křičela o smutku a nenávisti. O pomstě a utrpení.
Nebe se zatáhlo, zbarvilo dočerna. Zmateně jsem se rozhlédla. Na louku padaly obrovské kapky deště, oblohu bičovaly blesky doprovázeny strašlivými hromy. Ale tam, kde louka mizela, tam kde trávu a květiny nahradila polní cesta, dál zapadalo krásně zbarvené slunce. Žádný déšť, žádné blesky.
Oblečení se na mě lepilo, zima mi prošla až do morku kostí. Nechápala jsem to. Ty to chápeš? Konečně, konečně se ke mně otočila. Zvedla jsem oči k jejímu drobnému obličejíku. Neusmívala se ani náznakem. Oči měla zarudlé od pláče, tváře opuchlé. Mračila se na mě, mračila se na celý svět. Pochopila jsem. Ne, nebylo to nebe, kdo se chtěl pomstít. Byla to ona. Z jejích očí se valily slzy, šlehaly blesky. Z jejích úst vycházely hromy, když křičela na okolí.
Znáš ji?
„Kdo jsi?“
„Přetvářka…“
(…krásná, milá, usměvavá…po čase ošklivá, zlá…)
Znáš ji?
Já ano…