O konečnosti konečných

Někdy tak pozoruju, když se mám tu možnost projít městem, jak rychle z jeho rázu mizí některé věci, předměty a skutečnosti, které to dané místo nějak zdobily, nějak jej zkrášlovaly. A teď jen zejí prázdnotou.

To, že i věci jsou konečné a mají svou bytnost a existenci je snad jasné. Od stvoření vše podléhá časnosti, časovosti a času. Někdy si je těžké uvědomit, že stejně jako bojovník i socha na mostě jednoho dne upadne do říše ne-existence, temnoty a nicoty. A proto to, co se tak citlivě snažíme uchovávat a předat dalším, se neuchová. Temporalitě podléhá úplně vše. Čas je tak velká a mocná veličina, že žít s vědomím času je téměř nemožné, schizofrení a depresivní. Ale z úhlu pohledu „nadhledu“ – především toho teoretického to ani jinak nejde. Když nic nebylo, čas nebyl. Čas se stejně začal formovat s každou věcí, každou realitou světa, vždy znovu. Každému a všemu běží čas jinak. Ne pospolu, ale tak že se někdy můžeme s časem druhých lidí a věcí potkat, ale většinou jej mineme, nestihneme a nehodláme synchronizovat náš čas s časem druhých. Jsme moc velcí soukromníci, než že bychom se o čas, tak důležitou a mocnou součást života chtěli s někým dělit. Minimálně ne s naším zaměstnavatelem, přes lidi, které nemusíme až k těm, kterým čas věnovat hodláme. Ale je to konečné. Z časových věcí, což jsou v tomto světě všechny, jsme zatíženi tím, že pojivem je jim konečnost. Realizace konečnosti je patrná u právě narozeného dítěte, stejně jako u posledního listu knihy. Ten také bude nemilosrdně vtáhnut do časových dějů. A co tedy zbude. Nic. Jen nicota, prázdno, tma. Až poslední věc tohoto materiálního světa se nechá pohltit časem, a ukončí bytí, nastane nečasová hyperbolická křivka. A s koncem světa skončí i čas a časovost, protože jen čas, a prostor jsou konstanty, které jsou podmíněny tomuto světu. Jsou v mimo-světelných a mimo-světských hypostazích nějaké veličiny jako čas a prostor? Ne. Bůh je nemyslel, Bůh je nestvořil, Bůh to tak nechtěl. I přesto že Bůh mohl chtít různé jiné světy, nestvořil je a vybral si právě tento. Proč tomu tak bylo, je na Jeho rozhodnutí. Každopádně nebude-li tento svět, ztratí vše povědomí o Bohu a tedy ztrátou času a prostoru ztratíme i pojem Boha. Ale jelikož je Bůh nejmocnější, stvoří jiné světy a třeba i jinak a půjde jistě znova o realizaci dějin a času. Čas si uvědomíme jedině tak, když jej ne-tematizujeme a nestavíme si jej do výslovné otázky. Když se ptáme, co konečnost v přítomnosti je, nepochopíme to. Je to v podstatě plynulý přechod minulosti v budoucnost. A ten přechod lze nazvat jako přítomnost. To právě ono „Teď“. To jediné. A právě ona přítomnost je nejcitlivější nejsložitější na pochopení. Kdy to „Teď“ nastává? Když se na to ptáme, nelze to nijak popsat. Ale proč? Čas a smysl konečnosti ukazuje, jakou podstatu má čas. Nelze jej uchopit a ani se jej zmocnit. A to je problémem času. Nelze jej ani deskriptivně popsat slovy. A to je největší svízel soudobé vědy a techniky. Filosofové, literární a jazykový vědci a další lidé nedokážou plně popsat a vydat se maximálně z pojmu času a jeho kontextů, dopadů a důsledků. Jak zachovat to nepopsatelné, ten zážitek a setkání se skutečností a možností prožitku času. Plně si jej užít a vychutnat, ale ne ve smyslu zneužít, nebo využít jako příležitost a možnost, to ne! Nejde to. Možnost využít naplno čas je omezen naší vlastní konečností. Tu jedinou zkušenost nemůžeme naplno pocítit a zakusit v tomto světě, v tomto životě. Zkušenost s časem není jako zkušenost z prožitku hry, nebo jiných pocitů. Čas je bohužel jinak a konečnost konečnosti je jen nemožností nemožného. Všichni jsme koneční, jsme jen konečníky (uvádím to proto, že jako koneční podléháme něčemu co nás má v moci a my to neovládáme, proto jsme konečníci) a naproti tomuto pojmu jsou nekoneční, především Bůh a původní ideje. Ti jediní jsou z ideálního světa a tudíž nepodléhají zákonům svět tohoto.