Polemika s Bohem

Dnes jsem s tebou ne-začal polemizovat, a jestlipak víš proč? Zamyslel jsem se. Možná, že světu neporozumíme a tím že budeme se snažit shlédnout všechny vědecké novinky, stejně jako listovat na zahraničních serverech a číst cizojazyčné noviny, zjistíme, že jsme jenom miniaturní částečky něčeho většího. Proč prostě nepřiznáš, že nechceš abychom vše věděli.

Vědci netrpí na to, čemu nemohou přijít veskrze na podstatu problému. Ale nemohou říci, že není nic, co by jejich práci zastavilo, nebo minimálně pozastavilo, či nějakým způsobem, případně z nějaké příčiny narušilo. Za to se nemusí nikdo omlouvat. Jsme jenom lidé. Nebudeme nikdy bohy a to co v našem životě, v přístupu k vědě zjistíme bude vždy jenom část toho, co se „nám dovolí“ poznat. U některých postupů se budeme zdržovat vyslovit výrok a stejně budeme nuceni otevřít pusu na úkaz našeho údivu z toho, jak to funguje., případně jak to zrovna v danou chvíli nefunguje. S všemocným Bohem nikdo polemizovat nechce, a hlavně ani nemůže. Ten je jako vedoucí určité vědecké práce neúprosným oponentem, který nepustí a neustoupí ani o píď. Ale jak tomu doopravdy je? Snažíme se všemožně atakovat přírodu, její úkazy, chceme pro své práce důkazy, vysvětlení a nějak zhodnotit své úsilí. Ale takový projekt nikdy nemůže vyjít.

Držíš si moc velké karty, a především všechny žolíky. Už to tak bude a dohady o tom, jak to bude, jsou jenom planou a pustou zemí. Pokoru k vědě, stejně jako pokoru k úsilí, práci a také k Bohu bychom měli zachovávat. Princip vědy je totožný s principem Boha. Ten se nikdy nenechá poznat v celé své pravdě. Ne že by s námi hodlal hrát dětskou hru „na schovávanou“, ale to je jeho podstata, jeho smysl. Kdyby se nám ukázal, zjevil, postrádal by smysl i Bůh sám a i tak, jak je dnes život bezesmyslný, neměl by pak už vůbec žádný smysl a byl jen prázdní. Jak by to vypadalo, to by moli nejlépe říci teoretici vědy, stejně jako lidé, kteří se zabývají problémy posledních věcí. Avšak, tak jak se ukazuje, polemika a žádost na tebe, je i žádostí na vědu. To nejde. Nemůže si dovolovat a žádat tě s nataženou rukou. Ty sám se nám musíš nechat poznat. V nevědomí projevit svou viditelnou a vyslovitelnou podobu. Ne náhodou se většina objevů udála za nepochopitelných situací, kdy jsme neuvažovali leckdy daný výsledek. A hle. Heuréka. Pád a gravitace, hle zákon o vztlaku těles v kapalině, a další. Těm, kterým se Bůh dá poznat, tedy ne zjevit, ale následovat a přizvat k nějakému činu, ti si jej považují. A jestli o tom ví i dnešní lidé, že jsou vědci, kteří nechtějí pokořit přírodu, a tím spíše Boha, ale chtějí s ním spolupracovat a nevyužívat jej, a nezneužívat jej, ale jen s ním volně, zcela nezávazně spolupracovat. Hledat možnosti a různé přístupy a postupy.

Moderní věda je jenom tím, že se laboratorně vynalézají a zkoumají funkce jednotlivostí. Ale co takové náhodné vědecké osvícení? Laboratoře jsou jen továrními producenty, ale takoví pokorní vědci jsou spíše tichými společníky něčeho velkého. Vedou dialog s něčím, co je bytostně připoutává k věci samé. Jaký je rozdíl mezi Pascalovou vědou, vědou Newtona a dnešní automatizovanou vědou? Ta dnešní věda jenom žádá výsledky, výkony, ale nepotřebuje pozorovatele. Nepotřebuje někoho, kdo by sbíral, jako sběrač poznatky. Takové mimovolné, náhodné. Musíme produkovat aktivní a zapálené vědce, kteří „musí“. Vědecké výkony, výstupy, ale co pracoviště. Je to jenom nevlídná a umělá laboratoř. Věda se odehrává za zdmi. A to je problém celé dnešní vědy. Věda se dříve „dělala venku“, v přírodě a s Bohem ruku v ruce. Dnes se před přírodou, a vším co je kolem nás stahujeme za zdi velkých a mocných laboratoří a ústavů, kde na ni hrajeme šalebnou hru. A zde hledáme cosi, co je tak zjevné, jenom to není viditelné. To v podstatě znamená že laboratoř a věda není tím, co by bylo potřeba zkoumat. Je nutné zaměřit se na princip jiný, ten který je už zde. Polemizují s Bohem jen ti, kteří jsou vědci z povolání a z úřední moci. Ale ti, kdo jsou božími vědci, nebo alespoň se nesnaží Bohu škodit, ten jim ukáže jak je to doopravdy. Ne nadarmo byli všichni přizvaní oceněni leckdy více a leckdy se s jejími objevy máme možnost setkávat dnes a denně, než ti kteří „dělali vědu“. Ale ti, kteří dělají vědu, jenom aby ji dělali, na co to je? K ničemu. Věda a Bůh to nemůže být zaměstnání, kde podáváme výkony, a píšeme publikace o našich objevech, ale je to zajímavá souhra o tom, jakých možností je svět schopen. Čím vším nás může překvapit, co vše nám může předat a co z něj můžeme použít, nikoliv zneužít pro svůj život. Je to možnost. Věda a Bůh jsou možnosti. Zkusit to s nimi, znamená pustit se s nimi na dalekou pouť, která znamená buď nicotu, a scestí (tu tak asi v minimální míře) a nebo gigantické obohacení a velkou zkušenost. V podstatě bych mohl říci, že tam kde hovoříme o vědě, můžeme s čistým svědomím hovořit o Bohu, který se nám dal poznat. Nechci naléhat na nevěřící, protože žádní nejsou. Všichni jsou věřící. Jsou to „něcisté“. Věří v něco. A tihle „něcisté“ jsou největšími polemiky. Nedovedu si v posledku odpovědět na to, proč. Možná, že přijetím principu vědy, a větší důvěře v Boha, by prožili a lépe naplnili svůj život. A nemusí dělat tolik kroků a opatření. Stačí si vyzkoušet roli posluchače a „naivního pozorovatele světa“. Přistupovat k věcem bez předsudků, bez prvotních unáhlených soudů a vždy znova a vždy načisto od začátku. Hodně lidí si nese s sebou břemeno od minule. Nikdy se nevyrovnali se svou minulostí a z toho důvodu nemohou proniknout do říše svobodného života. Nevyrovnali se s osudem? Bědují na něj. Nevyrovnali se se světem? Kritizují jej. Nevyrovnali se s možnostmi? Tlučou se hlavou do zdi. A pokud se někdo nevyrovnal s vědu a Bohem? To se pak pozná, až když už to nebude možné hodnotit a nebude to mít význam. Pak se jedině pozná, jaké je to nevyrovnat se s Bohem, a nevyrovnat se s životem. Lidé se se svými možnosti nevyrovnali, proto jsou jenom pasivní. Být aktivní znamená přemoci pasivitu danou naší osobní konformností a pohodlností.

Závěrem snad jen toto: „Přijímej co se ti dává, dávej co se požaduje a konej co se musí“.