Adélo....

Čau Adélo
……rozhodla jsem se, že ti napíši dopis
……rozhodla jsem se, že „To“ musím někomu říct
……rozhodla jsem se říct pravdu
……rozhodla jsem se prostřednictvím tohoto dopisu sdělit věci, na které už nějak nezbyl čas a možná o nich mluvit v těch pár chvilkách co se vídáme jsou bezpředmětná. Splývají v davu...

Uvědomila jsem si v poslední době spousty věcí i to, že se na řadu okolností dívám jinak, jinak je vnímám. Možná se ze mě stává tichý flegmatik, kterého už nic nepřekvapí, nenadchne....
Vůbec se nepoznávám...
Před pár měsíci bych se ještě rozčilovala nad úplnými zbytečnostmi, ale teď? Teď semnou nic nepohne. Dám příklad. Nedávno jsem se seznámila s tím prvákem - sochařem ze školy (Martin z Brna), málem jsme se spolu vyspali, potom odjel pryč. A já co jsem první udělala po jeho odchodu? hádej. Šla jsem za Standou do Antiku, se kterým jsem šla ještě ten den na“ véču „a pak k němu domů (samozřejmě jsme spolu spaly). Další den – schůzka s Kedarem přičemž proběhlo krátké vykládání u Krtka s Alexandrem (toho určitě znáš). Večer mě doprovázel domu. Jen na malou chvíli, když jsem se potácela s Alex ke mě domů jsem ucítila takové to lechtání v břiše, jak to mají zamilované dívky. Avšak ráno po probuzení bych se radši před jeho očima vyzmizíkovala, vzdálila a ukázala mu na dveře, ale já ne.
Hraji jakou si podivnou hru se všema těma mužskýma a ani jeden nezná moji pravou tvář.
Možná ji jeden z nich poznává a to mě trochu děsí, neboť nejsem připravená…..
Vlastně jsem nikdy nebyla…
….nikdy člověk není připravený…
Já byla jen hloupě slepě zamilovaná. A nyní ten jeden muž, který mi zlomil srdce, je pryč a já jsem nejspíš podvědomě naštvaná na všechny muže.
Možná kdybych nebyla taková extremistka v určitých situacích mírnější nebylo by v mém životě tolik náhlých vzletů a následných pádů.
….nebyl by tak hloupý a naivní….
….tak křehký …
….nefunkční…
Snažím se pochopit tu nit, která mě vede, snažím se ji cítit, ale jakmile si myslím už že je to ta má tak narazím…..
Často se ve svém životě mýlíme
….jenže já rezignuji dřív ještě než se začnu mýlit.

Čím dál víc pociťuji Adélo že život je jedna velká lež ve, které ti nezbývá nic jiného než se přetvářet.(Pociťuji to především v práci)
Každý den je zázrak a já v něm
zapomínám kdo jsem…..
…s čím mě osud odevzdal

…zítřkům…

zašlapané cesty…

A pro to říkám Adélo, že nejdůležitější v životě je naslouchat.
To nejdůležitější co jsem dlouho nedělala a teď poznávám svět lidi, jak jsou pošetilí a někteří i nemocní závistí. Opravdu! kdybych nepoznala trh( brigáda, kde jsem dělala celé prázdniny) nikdy bych neuvěřila…..

Ještě pár věcí

Musím ti teď něco říct. Něco co nosím už delší dobu v sobě…..
Vím, že nemáš moc času. Asi máš spousty kamarádů a známých. Možná mnohem víc než já, ale mám dojem, že si v poslední době, když se tak zřídka vidíme - že si nenasloucháme.!
Víš Adlo, nedávno jsem měla takový pocit, který se podobal vzteku. Vím, že je to jeden z hříchů, ale ještě větší hřích by bylo lhát své nejlepší kamarádce.
V poslední době se spíš zajímáš o ty své problémy a nenasloucháš mým. Kdyby si věděla, jak mi bylo ten den, jak jsme seděly s Alžbětou u Máců... a ty si mluvila pořád jen o sobě, o svých problémech a vůbec si nepomyslela na to, že jsem tu i já. Kdyby ses nezamýšlela jen nad sebou tak možná poznáš za tolik let, že někdy potřebuji taky naslouchat……
Nechtěla jsem ti to říkat Adlo, ale naše cesty se kříží. Už to není tak opravdové jako před pár lety…….