Setkávání se životem

Život je pouhým prolínáním souběžně běžících časů. V podstatě je to jenom určitá úseč, nebo pásmová výseč drobných a leckdy nahodiých setkání a prolínání zdánlivě separátních časů. V lidském životě, den za dnem běží čas každého z nás k neúprosnému cíli, ale můžeme se, na základě společného prožitku a zážitku času v životě potkávat, setkávat a žít pospolu. Nikdy nebudeme vládnout veličině jako je čas, avšak můžeme do jisté míry ovlivnit, jak moc se můžeme setkávat. V podstatě se ani tak nesetkávjí lidé, jako spíše že se v určitých okamžicích prolínají a setkávají a krátkodobě souběžně plynou pospolu jeden, nebo více souběžných časů.

Nidy si zřejmě nebudeme vědomi možnosti našeho času, ale stejně jako časnost umocňuje naši obavu, mocní nás samotné vědomí střetávání časů lidí. To je obtížná záležitost, ale ukazuje se, že v podstatě se lidé ani setkat nemohou, ale mohou se společně podílet a pobývat nějaký čas u společného. Nelze tedy vyloučit určitou možnost jak se ve světě určovat, jak se na jeho běhu podílet, nebo jinak na něm participovat, ale můžeme se pokoušet provazovat náš souběh jako společnou dráhu souběžných časů, souběžných průběhů života.

Jde v podstatě o určité pochopení, že můžeme se všichni setkávat. Že máme tu možnost. A tu samonou možnost nám nabízí čas. Nebýt času, nemohli bychom pobývat a být u našeho záměru, projektu a tak. Ćas umožňuje budoucí plánování, snění, dává příležitost konstrukcím a myšlení, avšak jen do té míry, pokud o něj běží. Pokud nám nejde o čas, nejde o nic. Není důleitější veličiny v životě než je čas. Čas, a i určitá možnost času nabízí reálné možnosti. Jeden čas umožňuje několik dalších sekundárních veličin. Objem štěstí (závislé na délce prožitku s časem), míru pohody (závislou na odpočinku a jeho délce) ale i možnost peněz (za náš čas strávený v procesu výkonu atd.). Není ničehož důležitějšího. o co nás v procesu setkávání velmi koriguje a udává směr budoucímu ubírání našeho záměru je všemocný čas. Na schůzku lidí si musíme jej rezervovat, na určitou činnost musíme mít čas, ale i život je časem. Je všem spoplečným a každému o sobě samotným, individuálním a zcela podřízeným v jeho kontrolu.

Poznat pravou hodnotu času nelze jinak, než poznáním vlastního života. Uvědoměním si života, a i jeho konce si uvědomíme čas a budeme se podílet na jeho vyplnění a užitném vynaložení. I přesto že se toho mnoho bezppředmětně jenom tak koná, má to svůj vnitřní účel. Aby tomu tak bylo. Ale s časem je tomu jinak. Není tu aby tu jenom byl. Ten má jinou funkci. Nebýt času, který umožňuje život, nebyl by ani život sám. Tedy čas o sobě, případně spěch, nebo naopak ležérnost a dostatek času zakusíme jedině životem a reflexí.

Každý jistě se pokud ničím jiným řídí časem. Zákon nemusí být tak dominantním prvkem a mnozí z nás se jím neřídíme tak jak bychom měli nejlépe, dle svědomí a vědomí, ale přeci jen jsme čemusi vyššímu podřízeni, čemu odporovat a vystavovat odpor nemůžeme. Je to čas. Neznám případ boje s časem v reálné podobě. Jsou jen určité možnosti hybernativních a jiných procesů, ale to s reálnou možností času má pramálo společného. Čas tu není pro nás samotné, ale čas je tu pro ty druhé a pro nás všechny veskrze. Nesmíme si jej uzurpovat, ale musíme se jím dělit a předávat druhým. Náš čas využít na důležité činy, které čas umožňuje.

A jednou z nejdůležitějších funkcí času, alespoň dle mého pohledu se jeví čas jako možnost prožitku pospoplu, jako podílu na něčem důležitém, potřebném a v podstatě lidském. Na životě samotném. Na pobytu zde.