Samota a společnost

Pocit, který se vyskytuje ve společnosti je velmi podobný pocitu samoty. V podstatě z něj koření, z něj se živí a právě ten se snaží jako takový překonat. Společenskost je primárním znakem ve společnosti, že jedinec se cítí sám, a proto je mu nástrojem k odstranění a překlenutí samoty sama společnost. Ale co když je společnost ne-společenská, tedy je privátní? Jak se s tím vyrovnat? Reakce dnešní populace je asi taková, že nelze zaujmout jednoznačné stanovisko a pohled k tomuto problému. Je ale nutné argumentovat a uvést problém z několika hledisek pohledů. Jednak jde o to, že společenskost je reakcí na samotu, ale jen do té míry, pokud je reflektovaná a opětovaná. Pokud není společenskost opětovaná, stává se pouhým přeludem, bludem a iluzí. Pocit samoty se většinou a u většiny dostavuje jako možnost nejzazšího nenaplnění, prázdnoty, ležérnosti a naší pohodlnosti. Avšak lze na tuto problematiku takto jednostranně hledět. Ne, to samo-sebou nelze. Jak lze ale vysledovat druhé hledisko? Pokud budeme předpokládat, že reagujeme na vnější podněty, nemůžeme jinak, než se nedivit že i společenskost ústí v samotu. Někdy musíme být sami sebou a sami se sebou, a nemůžeme vždy a za každých okolností vystupovat v prostředí společnosti, musíme také být samotní. Abychom mohli správně rozhodnout, posoudit názor a tak. Zdravá samota taktéž je konstruktivním společenským principem, o němž by bylo zbytečné se dále zmiňovat. Je vždy na pováženou kdy, jak a do jaké míry forma našeho přístupu adekvátní. Pouhé umíněné afektované a vyvolané samotnění je stejně „umělé“ jako neosobní a nedůstojný společenský přístup k lidem. Mystifikace, nebo samoúčelné sliby a svádění do slepých uliček. Tak jak to dělá řada lidí a především na politické scéně se ukazuje, jak moc je dnešní společnost uměle vystavována individuální samotě. Není otevřena pravé společenskosti, konstruktivnímu přístupu tvůrčích nápadů.

Společenskost a samota jsou v dnešním nepochopení pouze umělé a uměle živené pojmy. Málokdo se dokáže vystavit totální samotě a totální společenskosti. U jednoho se domníváme, že zájmy celku jsou mu lhostejné a on sám je k nim apatický.V druhém případě je možné se domnívat, že přílišná součástnost celku a naše vlastní nezbytnost k zájmům celku je stejně lichá a nucená, stejně jako cokoli umělého. Nikdy nebudeme součástí celku, společnosti, ale rovněž nikdy nebudeme samotni. I v krajních a extrémních případech s námi bude vždy něco, co nám tuto možnost nepřipustí. A tou je vědomí samoty a vědomí společenskosti. Toto vědomí nám umožňuje žít a i přežít.

Jak vědomí samoty a vědomí společenskosti umožňuje život? Pro bližší pochopení je nutné trošku hlubší zamyšlení a ne pouhé hotové konstatování. Vědomí samoty vyvolává do souhry činnost dalších postupů a procesů, které umožňují reflektované vědomí naší samoty, případně naší společenskosti. Kdybychom si totiž neuvědomili a nedali si pojem samoty do výslovného úmyslu se na něj ptát, nikdy bychom nebyli nejlépe s to si s přemýšlením klást množství otázek s tím souvisejících. Samota není, když je člověk sám doma, nebo jestliže je nucen existovat na lidupustém ostrově. Samota jako taková se projevuje úplně jinak a úplně v jiných vztazích a relacích.

Tam kde doopravdy začíná samota je místo, kde pociťujeme že nás nic z okolních věcí, předmětů a uměleckých úkazů neoslovuje, a že ztrácíme zájem o samotné dění, o vše okolo nás, že jsme již z vnitřní energie, dynamiky a síly vydáni. Tedy vlastně poslední a také největší samota je smrt o sobě jako taková. V ní „pociťujeme“, jak moc k nám promlouvá hlas nicotnosti. Ten hlas, který už v nás nemůže rozpohybovat souhru společenských prožitků a jejich znaků. To že se nás, a myslím všech, zmocní občas nějaká deprese, nebo podzimní únava, je důsledkem nevyrovnanosti. Ale tahle samota je o něčem jiném. Je to jako ztratit životní elán, sílu žít a prožívat život se vším co k němu patří, jako nemít Boha, nebo určující princip života. Je to tedy jako žít život, který nemá smysl. To je ta samota, o kterou jde.

Teď jsem již napsal o samotě tolik, že snad se zdá být stanovisko k samotě o poznání zřejmější. Avšak, chtěl bych ještě pár slov sdělit k té mnou zmiňované společenskosti. Kdyby můj názor na společenskost, stejně jako na samotu byl evidentní, zřejmý a generální, negoval bych předchozí tvrzení týkající se samoty a uvedl to jako popis společenskosti. Ale to nemohu, bylo by to příliš omezené a poněkud deformovaný a pokřivený paprsek, jež bych hodlal vrhnout na pojem společenskosti. Společenskost se dnes pěstuje jako maska, jako laboratorní prostředek a syntetický pojem. Je to umělý pojem, který si vytváří každá kultura v rámci celku, každý útvar společnosti a každý sám. Společnost a společenství je sice přírodní pojem, stejně jako samota a samostatnost, jako postoj k životu, ale přeci jen společenství, to je jinak. Společenství je dnes syntetický pojem, jak sem uvedl a postrádá prvky původního záměru. Nejedná se o kooperativní přístup, spolupráci, o podporu, a vnitřní zápal pro věc. Je to povrchní účelová nutnost. Tak bych chápal společenskost a společnost. Je to vztah příčinné, nebo spíš důsledkové nutnosti. Člověk to dělá z prospěchu a užitku. Je to prach sprostý utilitarismus. Nic víc. Jenom kalkul a známosti. Není to bezprostřední spontaneita, doprovázená nevědomostí svého osobního přístupu, ale vypočítavost a v dnešní době i určitý způsob, jak zaujímat postoj ke světu.

Společenskost je v dnešní době důsledkem nemoci, neschopnosti, a nicotnosti realizace samotného individua. Společenskost svou sumarizací a kvantifikací potlačuje samotu a samostatnost jedince. Je to zhoubný nádor na lidech a ať si myslí kdo chce, co chce, můj názor na nezdravé spolčování a spekulativní účelovost je takový. Nemůže přeci člověk jenom tak přihlížet tomu, jak všude místo zdravé myšlenky kvete bujará a nestoudná rafinovaná účelovost. Mám ale také důvodnou obavu, že stejně jako teče voda v potoce a slova v řeči volně plynou, je tato úvaha jenom střepem do mozaiky antikvovaných archivovaných úvah ze šuplíku.