Kde berete právo?

Kde berete právo?

Právo 1- Určování trvání

Kdysi mi jedna nejmenovaná slečna řekla, poté, co se dozvěděla, že jsem už přes rok sama, že ona by tak dlouho bez nikoho nebyla. Tvrdila, že by šla zanedlouho po ukončení vztahu znovu hledat dál. [Nějaké další do sbírky.] Líčila, jak je zbytečné příliš dlouho se pro někoho trápit a žít osamoceně. Kdo však můžu určit, jak dlouho je už příliš dlouho?

Každý jsme přece jiný, každý vztah je jiný a i každá láska je jiná. Nemůžeme přeci stanovit časovou normu pro zapomnění. Nejsme dělníci vyrábějící standardizované zboží. Jsme lidé, jedineční. Žádná lidská mysl není zcela stejná, nevytváří dokonalé kopie myšlenek, emocí. Tak kde berete právo soudit a diagnostikovat nestejné, odlišné?

Právo 2 - Vyvracení osobních pravd

Dalším oblíbeným hobby nás lidí mimo souzení a srovnávání je vyvracení osobních pravd druhým. Jako když slečna slečně rozmlouvá její přesvědčení, že to nikdy nepřebolí a už nikdy nebude tak milovat. Kdykoliv já sama něco podobného pronesu, naslouchající odpoví bezchybně, naprosto stejně, strojové, stejným monologem, promluvou do duše, jako rozmlouvající slečna. Kdyby ale přemýšleli a nesnažili se být za každou cenu optimističtí, museli by sami uznat pravdivost mých tvrzení. Leckterý či leckterá nevědomky potrvrzují má slova, když mi popisují své milostné zkušenost zmiňujíce, že někoho velmi milovali, tak jako nikoho a vždy, když je ten někdo v jejich blízkosti znovu je to proti jejich vůli často zasáhne. Mohli se už přes nevydařený vztah přenést, začít nový, žít v nějakém dlouhodoběji prosperujícím avšak nezapomněli , nepřestalo to bolet, pouze potlačili nechtěné, které se občas záludně vydere napovrch, i když jen dočasně, na chvíli, ale nezmizí, nikdy.

Na obhajobu rozmlouvajících bych měla nejspíše uvést nějaká fakta v zájmu objektivity. Ano, jsem si vědoma toho, že to myslí dobře, chtějí pomoci, výsledek ale bývá jiný. Také si velmi dobře uvědomuji ,rozlišuji to, že existuje vztah a VZTAH. A mám-li být upřímná, skoro po každém vztahu se s oblibou pronáší věty typu už nikdy nebudu šťastná, nenajdu lepšího, nepřebolí to. Sama jsem k tomu mívala velké sklony, takže vím o čem mluvím. Toto stádium v tomto případě na rozdíl od toho jednalo-li se o VZTAH však brzy přejde a je zapomenuto, přestože se v době trvání zdálo, že se jedná o konec světa.

Shrnutí

Pokaždé, když se zamilujeme je to jiné, nikoho nemilujeme stejně, jedným jediným způsobem. Jedná-li se o první vážný vztah, který měl dlouhého trvání a velmi nás ovlivnil, pak není divu, že nemůžeme zapomenout. Bohužel neschopnost zapomenout vyvolávají často i vztahy následující v průběhu života, často nemusí být ani zcela milostné. Přijdeme-li o osobu, která byla spjata s naším životem a měli-li jsme společné plány do budoucna, otevřeli-li jsme se jí, pak taková ztráta bolí, zatraceně. Především pokud jsme si její ztracení nedokázali ani představit, stala-li se spjatou s naším životem. Na takové osoby se nezapomíná, jejich ztráta nepřebolí, přebíjí se.

To je důvodem, proč mohu směle tvrdit, že už nikdy nebudu nikoho milovat stejně a že bolest ze ztráty nikdy nepřejde.