Pokora životu, pokora umění

Stejně jako tendenční a myšlenkové proudy, ideologie a hnutí uchvacují den za dnem veřejné mínění obyvatel různých oblastí, i do struktur určitých „kom-unitárních“ celků se dostávají živly, které se snaží „škodit“. Krédem a postupem každého solidního, a nebo alespoň solidně uvažujícího autora jakéhokoli žánru, je pokora. Každý takový by se měl naučit žít uvnitř tohoto světa, ale i uvnitř určité „kom-unity“ podle zavedených pořádků.

První zásadou je „čest k autorské práci druhého“. Ctíme dílo autora, stejně jako dbáme jeho důstojnosti a hrdosti, jako své vlastní. Nepovyšujeme své dílo nad dílo druhých, a zároveň dbáme a hodláme o důstojnost díla našeho. Jediným, kdo může vystupovat jako kritik, je Bůh. Nesmíme ponížit druhého, jako toho, jehož dílo je méně-hodnotné, nebo ne-hodnotné. Můžeme vyjádřit názor ve formě komentáře a případně doporučit určitý, osvědčený postup, jak se setkat s cílem, nebo jeho návod. Nesmíme při ctění druhých lidí zasahovat do jejich osobité struktury, ale musí nám být partnery v možném dialogu. Při cti a respektu neplatí právo otevřeného boje, ale pravidlo a zásada dialogického konstruktivního rozhovoru. Častokrát se stává, že výpady a zkraty jsou dílem komplexů, záště a nevyrovnanosti s originalitou autorů, ale přeci jen, lze určitým způsobem, a k tomu jsou básnické a jiné literární prostředky, vyjadřovat jinotajné myšlenky.

Druhou zásadou v umělecké, literární a úvahové myšlenkové tvorbě je „pokora“. Já jsem odpověden za svou práci tomu komu ji předkládám. Jestliže ji vkládám k posouzení plénu, i musím sám k takovému publiku být pokorný, a zároveň respektovat i čtenářstvo a publikum samotné. Nesmysl by byl dopouštět se arogantních výpadů a náhlých okamžitých soudů. Je vždy třeba tu danou myšlenku obsaženou v díle promyslet. Tedy abych to shrnul, respektuji druhé autory, jsem k velikosti jejich děl pokorný, ale zároveň mohou na sebe díla volně navazovat, či jedno druhé doplňovat a názory v závislost na vývoji myšlení a myšlenek měnit, dále upravovat a korigovat a usilovat o osobní výkon.

Třetí zásadou práce, a to jakékoli je její „vědomost“. Pokora a ctnost, případně respekt k tomu ne-dílně patří. Nemůžu vše, co se ukazuje jako možnost zneužívat, ale zároveň ne-nechat to plynout jako voda, jakoby bezděčně. Je třeba se ve vhodnou chvíli z-mocnit příležitosti, naplnit ji novým výměrem a doplnit. To ovšem neznamená vyjadřovat se s rozhodnou fundovaností a jako odborník ke všem tématům které se dávají. To právě vyžaduje profesionalitu a plnou vědomost, co daná věc, daný problém obnáší. Nelze s sebou nosit „MARKERY“ a značkovat autory. To je nezodpovědné, a především amatérské. I přesto, že většina autorů se snaží o profesionalitu, nelze jej řadit do úrovně amatérů. Jsou v podstatě jistými odborníky, znalci na nějakou problematiku. Proto se k tomu vyjadřují. Vědomost souvisí se slovem vědomí. Má-li něco být vědomé, je to předmětem činnosti, kterou vykonává vědomí, myšlení. Autor, který je ihned hotov s hodnocením, případně s komentováním je podle mě prachsprostý barbar a amatér. Nezamyslí se, neuvažuje a jde jen po tom co je evidentně zjevné. Nehledá v pracích myšlenku, podprahovou možnost, a hlavně to skryté, nezjevné a to originální a jedinečné.

Čtvrtou zásadou je i pokora k životu samému. Souvisí to jednoznačně s tím, jak sami jsem ochotni být odpovědni a pokorní za náš život někomu, něčemu jinému. Není to naše vědomé rozhodnutí, žít náš život. Sami jsme si jej nezvolili a zároveň sami s životem „ne-manipulujeme“ svévolně. Není to předmět uchopený v našich rukách, který přesouváme dle naší vůle a moci. Je to ono, co nás samotné ovládá, má nás to uchopené v moci a vlastní nás to. Pokora k životu je základním principem života. Pokud se nejsme schopni poklonit umění, stejně jako přírodě, životu, lidem a „TĚM DRUHÝM“, kdo se tedy bude v posledku této obecné generalizace klanět nám? Zákon vzájemnosti platí v životě tak ideálně, že ani fysika jej takto neformuluje. Jaký přístup k životu budeme vyvíjet a činit, takový se nám bude dostávat. Kritikou kritika, reflexí reflexe.

Pátou a doufám poslední zásadou je propojení zásad cti, pokory, vědomosti, a pokory k životu a jejich spojení v jednotu a harmonii. Ten, kdo usiluje o vysoké cíle, musí se ponížit k nejnižším stupínkům vedoucím na vrchol slávy. A tam a právě tam začíná kouzlo cíle, na začátku. Jeho nedosažitelnost a vědomí našeho nekonečného boje a sou-boje s cílem. S nedosažitelným absolutnem umění. Umění života.