Co má větší hodnotu...

Chci se nad tím zamyslet. Myslím, že priority v životě jsou klíčem k našemu vlastnímu úspěchu. Jejich stanovení a dosahování to je pravá podstata našeho života. Stanovení a plánování cíle a jeho stíhání. Otázkou, a do teď nezodpovězenou zůstává, do jaké míry je hodnotnější v životě lidském vzdělání. I když se k této otázce vyjadřovalo mnoho lidí, dovolím si i svůj pohled na problém.

Zvláště v dnešní době se stále otevírají nůžky svírající mezi svými hroty dvě zásadní otázky. Totiž vzdělání nám dodané a předané školou a samostudium, či spíše vlastní studium a zájmová činnost. Ukazuje se totiž že to co nám poskytuje škola nemusí být nutně vždy jen to nejlepší. Dáno je to tím, že škola nám předává mnoho teoretických znalostí a klade zbytečné množství požadavků, které jsou leckdy ne-logické. Máme li svou prioritu stanovenou, a vztyčenou vlajku našeho cíle, vyhráli jsme. Ale je nám cestou k dosažení námi stanoveného cíle, jako prostředku úspěchu školní vzdělání. Není to pouhý intelektualismus a formalismus? Nemůže být lepším odborníkem tzv. „laik“, který je zanícený, než prostý intelektuál, který se snaží svůj vytyčený cíl dobýt svou sumací a součtem všech naučených teorémů a pouček? Jak tomu doopravdy je.

Mnoho lidí si myslí, ba domnívá se a staví to na první místo, že ten kdo má jakýkoli titul, je považován za někoho. Ale je to pouze sumace, a zastoupení v procesu institucionalizovaného vzdělání. Je to ten, který se nechá zkoušet, a prodírá se složitou změtí všech nástrah na něj líčených. Avšak zaměřme světelný paprsek našeho pohledu na jinou součást. Jak to doopravdy je? Je ten, jenž se honosí tituly doopravdy tak hodnotnější a dokáže ve společnosti spolupracovat a soužít i s někým kdo není tak ověnčený tituly, uznáními a diplomy? Ne, není tomu tak. Ten, kdo si myslí že intelektuál je božským stvořením, se od základu mýlí. Spíše naopak. Ten kdo se cítí být pokorný a chce se dozvědět o problému nejvíce nepotřebuje školu jako instituci. Vystačí si se svým zdrojem informací a bude si svůj okruh rozšiřovat. A co nám do života škola přináší? Nic. Jenom změť s množství materiálu, který se většinou záhy stane nepotřebným odpadem. Stává se tak z toho tíživá součást, která zůstane nezužitkovaná v celé své velikosti. Proč? K čemu teoretické znalosti, v tak hojné míře, že při neaplikované činnosti se stávají zbytečnými a ne-užitečnými. To co nepoužíváme spadá do rychlého procesu zapomínání. Nezužitkujeme to, a proto to mozek vyřadí. Jak účinný nástroj ten mozek. Dovolí si udělat něco, co je přeci tak důležité. Dovolí si zapomínat to námi naučené.

Kam se tedy poděly hodnoty? Mozek ze své kapacity vypustil to, co jsme se pracně snažili do něj uložit. Ale proč. Není to potřeba, je to nevyužitá součást, tak pryč s ní. A tak je to i s intelektualismem. Dva případy mluvící za celou tuto dlouhou úvahu. Jsou dva lidé, kteří mají společný zájem. Jeden se snaží svůj zájem prohlubovat ve svém všelikém volném čase, druhý se oddává institucionalizaci a procesu, kdy to samé bude někde dále artikulovat, povídat o tom a vysvětlovat své nabyté poznatky. A jak to dopadne? Ten, jež se poddal procesu institucionalizaci bude za svou snahu, odměněn jakous takous hodností, druhý zůstane kdesi v temném pozadí piedestalu slávy. Prvnímu zůstane zájem na celý život, druhý nepotřebnou slupku zapomene, jenom proto že svou činností sledoval zcela jinačí zájem. Dostat se k bráně slávy. Jak celý případ dopadne a o kom můžeme s čistým svědomím říci, že se dané věci při které byl, zůstane? Zainteresovaný a zanícený samouk zůstane kdesi v temnotě. Institucí povýšený se tou chvílí stane kýmsi jiným. Ze stejné báze vzešli oba dva. Narodili se jako lidé, ale každý svou lidskost pojal zcela jinak. První jako ten, kdo se snažil si své cíle, své hodnoty plně naplnit, druhý jako ten, který se lišácky pachtil za hodnostmi, slávou a úspěchem. Hodnosti, sláva a úspěch není to co bychom měli na druhých lidech oceňovat jako první kritérium hodnocení člověka, případně jeho lidskosti. Lidskost člověka se nemůže a v podstatě ani nesmí hodnotit podle tohoto kritéria.

Lidskost se u člověka zakládá na jeho vlastním základu. To se nedá naučit, s tím se člověk rodí. Pokud si chce někdo dokazovat, jak to s danými souvislostmi je, bude to dělat sám pro sebe, ne aby byl druhými oslovován jako pán, či paní „nějaká“. Jsou to jenom lidé, lidé se svými individualitami, se svými specifiky. Ten, kdo podstupuje institucionalizaci výchovy k lidství pro svou vlastní potřebu, nechť je mu přáno. Ale ten, kdo sleduje školou něco jiného, svou neochvějnou a ničím nevyvratitelnou podstatu, ten nechť je zatracen a není mu předána sláva a čest. To bych nazval jako holý individualismus, egoismus, nabubřelost, pýchu a vzdor. Sláva a čest se tituly vynutit nedá. Hodnost dosažená vzděláním je jenom cosi, co je pomíjivé a ke správnému lidství vůbec vést nemusí.

Kudy ale vede taková cesta k lidství?

Existence člověka je založená na několika základních problémech. Cesta k lidství vychází od nás samotných a končí společně s naší vlastní existencí. Nelze se tedy potkat s konečným lidstvím, které bychom jako plně nabyté mohli jakkoli použít a těšit se z jeho nabytí. Tak tomu není, ba byla by to mylná domněnka. Je tomu spíše naopak. Cesta k lidství vede po trnitých cestách životních vzestupů, ale i gravitací tažených pádů, až kamsi hluboko na dno samotného života. Tak kde se ukazuje příležitost k lidství, tam je také volání. A ten kdo poslechne volání, a tedy cítí se být něčím k něčemu povolán, a hlas si uvědomí, dosáhl půli cesty úspěchu k lidství. Druhou půlkou cesty k lidství bude naše niterná součást a srozumění s tím co děláme a hlavně proč. Dá se tedy k lidství dojít s množstvím slávy, poct, hodností a vším co nás právě od toho pravého nejvlastnějšího lidství odpoutává? Přeci lidství jako podstata správného a plného života není založené na tom, jak moc jsme vzdělaní, kolik toho víme, ale zda jsme schopni přijmout to, zda li jsme schopní se zabývat problémem, jakou máme houževnatost, píli, a hlavně jak si pokládáme otázku po smyslu toho všeho co jest.

To ostatní je druhotné a hlavně svádí nás na scestí, na jinou cestu, která k lidství nemůže vést a taky nevede. Kdo bude bojovat intelektualismem nikdy zvítězit nemůže. Kdo ovšem přijme zákon učení, které bude cílevědomé a nebude pouhou zástupnou součástí, ten nechť je vítězem. Vítězem souboje, boje jemuž přezdíváme život.