Citát Konfucia

Když se narodí dítě, nový malý človíček, je pro své rodiče, pro své blízké, středem světa. Vše se točí kolem něj, ale bude to tak pořád? Bude i za pár let stejně důležitým? Věřím, že pro jeho rodiče ano, ale co pro ostatní? Dokáže být natolik dobrým, nepostradatelným článkem společnosti, aby se svět ponořil, byť jen na prchavý okamžik, do zármutky, až odejde?
Pro člověka to už moc neznamená, ne, když je připraven, snad smířen, se smrtí. Ale přec, bude se mu snáze odcházet, když si bude vědom svých skutků, když se bude moci ohlédnout zpět a uvidí, že to nebylo zbytečné. Že nebyl jen částí velkého celku, ale že se narodil a žil tak, aby byl prospěšný.
Co společnost, co ten celek, kterému nic není dost dobré? Jak on bude vzpomínat na jedince, na posledního neznámého človíčka, který i přesto, že nebyl světovou star, udělal mnohé proto, aby svět byl lepší, aby život dalších generací byl snazší?
Budou nad tím přemýšlet páni? Budou vděčni? Nebudou, ale vždyť třeba i jim ten prostý život malého človíčka změnil život a snad i osud. Nad tím oni ovšem neuvažují. Tak proč se snažit, když svět to neocení? Pro náš vnitřní pocit? Je opravdu tak důležité, jak se budeme cítit? Myslím, že ano, pocit je důležitý. Možná ne tolik, abychom nad tím nyní uvažovali. Možná nad tím nepřemýšlíme ani v okamžiku, kdy konáme některou z těch prospěšných věcí, které se později nasčítají. Až si budeme zpětně promítat svůj život a své poselství, něco, co zde zanecháme, bude to důletité...
Dospějeme, bezstarostné dětsví hodíme za hlavu. Většina z nás se začne starat o sebe, hlavně o sebe! Ale co ostatní, cožpak nám na nich přestává záležet? Vzdalujeme se sami sobě. A vadí to snad? Samozřejmě. Vždyť kdo si vzpomene, že jsme žili, byli, tvořili, když nebude nikdo, kdo by to ocenil. Kdo by zazoufal nad tím, že již nejsme...
K čemu peníze? Snad na nájemné plačky? K čemu slzy, nejsou-li pravé, k čemu smutek, nejde-li od srdce? Není snad důležitější, lepší, žít tak, aby lidé, byť jen na pár chvil, byli skleslí, nešťastní, zoufalí, až je opustíme. Aby ti všichni viděli naší hodnotu, naše činy? Myslím, že ano. Narodit se, žít a zemřít, zbytečné to mrhání časem. Ale narodit se, žít - tvořit, pomáhat, rozveselovat, uspokojovat - zemřít, ale v srdcích, ve vzpomínkách žít dál... Co je pro naše nitro lepší, co nás více zahřeje, potěší? Nuda, prázdno, šeď, či snad více barev a úsměvů..?
Proč lidé upředňosňují vlastní prospěch, proč přechází obyčejné morální hodnoty? Je to snad nějaký nový moderní styl, kterému tolik z nás nerozumí, ale snad aby nevybočovali, jej dodržují.
A obyčejná pomoc bližnímu? Kam se to ztratilo? Někdo jednou, dvakrát pomůže a myslí si, že to stačí. Je však tomu tak? Není, není, není... Možná je zbytečné snažit se pomáhat, budovat, ale... Přece nejde jen o nás! Jde i o ty kolem, tak proč se nezastavit, nerozhlédnout a nevydat se jiným směrem...
Já osobně se pokusím žít tak, abych po sobě něco zanechala. Ale ne proto, aby lidé plakali, ale proto, aby je vzpomínky na mně těšily. Jde to však v dnešní době? Musí...