Svoboda ne-svobody

Každodenně jsme postaveni před volbu v našem životě, v našem světě, a koneckonců i o nás samotných. Tam, kde si zdánlivě myslíme, jak svobodní jsme, když hodláme učinit volbu, právě tam jsme nesvobodní. V jedné z mnoha ze svých novel jeden z tzv. „existencialistů“ popisuje situaci volby. Je to volba, která je svobodně ne-svobodná. Není to v podstatě volba mezi dobrou variantou a tou druhou. Je to volba mezi dvěma variantami, z nichž ani jedna není dobrá, správná. Stejně jako nelehká volba Abrahama a Sáry v příběhu s Izákem je i stejně tragická volba Sartra, když připomíná některé aspekty a popisy v jeho povídkách. Volba a svoboda jsou pojmy, které jsou už v podstatě možností, která dovoluje vstoupit ne-svobodě. Je to ostří misky vah, kde se rázem může změnit situace a ne vždy naším přičiněním. Nehodlám tu rozebírat tyto dva příběhy. Spíš jimi chci poukázat na zdánlivě zastřený problém. V našich životech jsme všichni bez výjimky nuceni vybírat, jinak skončíme jako osel, který měl dvě kupky sena a přesto zhynul. Učinit volbu je zásadní životní úkol a úloha každého z nás. A i proto je nutné vždy volbu spojovat se svobodou. Jakápak je svoboda ve volbě kdy volíme? Žádná. Je to ne-svoboda. Svoboda je až výsledek ne-svobodné volby. Ale už doopravdy dost.

Chci spíš reagovat na docela jinou myšlenku, tím předchozím povídáním. Tam, kde dáváme prostor projevit se svobodně, vyjádřit se k problému a reagovat na jiné podněty, jsem zdánlivě svobodní. Alespoň podvědomě si myslíme, jak mocní jsme, co všechno můžeme určovat, korigovat a vést. Ale není tomu tak. Svoboda projevu, bude vždy závislá na jiných určujících předpokladech. Tam, kde nezazní kritika, nebo alespoň úvaha k dané věci, tam nebude dialog a rovněž se to mine s účinkem, který je zcela někde jinde, kdesi výš. Přeci vždy nám jde o svobodu, když už v životě jsme vrženi k poslední volbě, která určitě nebude svobodná, totiž k naší smrti. O vyjádření postoje k danému problému, který na nás nějak útočí. A jak se s ním vyrovnat? Přijmout jednu z možností. Ale kterou, když ani jedna není správná a nejlepší? Pokud nebude svoboda projevu, budou se v podzemí utvářet tlaky a síly, které budou ještě umocňovány mocí, a vznikne tak úsilí o cosi nového, vylepšujícího, utvářejícího a schopného. Avšak to již známe z minulosti (slovo „historie“ se asi nepříliš hodí k vyjádření a popisu toho co lze nazvat ne-svobodou), a není třeba to připomínat. Mocenské síly se vždy snaží potlačit proudy a snahy jež by jej mohly ohrozit. Ať je to v celku jakým je stát, nebo církev, či občané navzájem A proto i svoboda projevu, a to ať psaného, nebo artikulovaného bude vždy spojena s tím, jak kdo bude mít potřebu ovládat mocné sdělovací média a jejich přímý vliv na mínění a názoru. Tedy pokud zajde možnost svobody projevu, zatratí se i možnost řešení. Kritika a reflexe musí být. Nikdo nic nedělá nejlépe a je třeba vždy bdít nad tím co se děje, píše a o čem se hovoří, aby bylo možné usměrňovat tak nějak v rámci možností arogantní a povýšené snahy o likvidaci svobody, ale zároveň jako možnost konstruktivních inspirací.

Jestliže nastane situace, kdy se nebude bdít nad veřejným životem, politikou, ale třeba i nad projevem v médiích, novinách, atd. pak se můžeme dočkat i jisté dávky posílení moci, která zbytní a nabude na rozměrech a na své vytrvalosti se kterou bude útočit a pohltí ostatní. Přílišná nekritičnost a to především k nám samotným zakládá nesvobodu. Neuvědomujeme si jak volíme a co volíme, jenom tak jakoby volíme. Ani neuvažujeme. Proč taky, je pohodlnější udělat něco, jenom proto že se to musí. A bez otazníku, samozřejmě. Je to konformní. Ale chceme být konformní, zpohodlnělí a nevšímaví a nebo ne? Tím se určitě připravíme o zážitek a pocit volby. Když se staneme netečnými, a tedy i vnitřně nesvobodnými. Nebudeme volit. Budeme žít v určitých odhadnutelných schématech myšlení. Budeme předvídatelní v našich volbách a druzí na tom budou hřešit. Přeci svobodu nemůžeme odložit stranou jako použité zboží. Svoboda je to nejcennější co jsme mohli dostat. Tu vlastní svobodnou ne-svobodu. A především tu největší svobodu, svobodu ke smrti.