Bytí, které postrádá smysl

U kořenu celého problému jež jsem nazval „Bytí, které postrádá smysl“, byla v podstatě velmi naivní a nedomyšlená úvaha, proč „bytí“, jako podstata všeho živě existující jest. Nevím kdo jsme, co tu děláme a proč. Ale to asi neví spolehlivě nikdo z nás. Odpověď, nebo spíš taková myšlenka která by mohla celou tu nedomyšlenou úvahu nějak zodpovědět se mi nabídla. Nepostrádá toto všechno „bytí“ racionálně zdůvodnitelné vyjádření? Má vůbec bytí jako takové v nějakém případě smysl, a nebo je to nahodilost, nebo chcete-li iracionalita „bytí“.

Může být vůbec “bytí“, které není formulovatelné jako předmět zkoumání, nějak racionální? Nezdá se, že by někdy úvaha o racionalitě a ne-racionalitě „bytí“ byla tak zásadní, že by někdo o ní jako takové uvažoval. „Bytí“ je něco zcela jiného než existence. Existence je nereflektované pobývání, přirozená přítomnost věcí, předmětů, živých organismů a přírody. „Bytí“ je reflexí toho nereflektovaného, stává se otázkou, na kterou se hledá odpověď, a je v podstatě určitým problémem. Ale to by vedlo jinam. Mě se nabízí jako možnost odpovědi, že totiž „bytí“ je jinak. Ono nemá smysl, ono samo je smyslem, takže v podstatě otázka po smyslu je špatně formulovaná a zcela chybná. Má ale něco doopravdový smysl? Existence přírody není nějaká zákonná danost, to že je zvíře takové či jiné, je souhra nenáhodných náhod, nebo náhodných? Ale u „bytí“ je to jinak. Jestli ráno vstáváme, díváme se z okna a pozorujeme celou přírodu, musí nám být jasné, že přeci ne všechno co „jest“ je dílem vyústění, či důsledkem smysluplných racionalit. Proč taky? Proč by některé ne-racionální úkazy, musely být notně pochopitelné smysly. Je důvod vidět v rozdílech přírody racionalitu a nebo nahodilou svobodu? To je zvláštní otázka, která stejně jako všechny cesty ne-vede do Říma, ale zpět k původní otázce. Je tedy něco co má smysl? A v tom případě jaký je důvod, že to ono konkrétní je takové jaké jest? Kdo tomu propůjčuje smysl, jestliže to má být logicky pochopitelné. Je to dílo ne-smyslu. V podstatě projev absolutní svobody, svobody tvorby ducha. V podstatě nelze říci jinak, než projev umění, par excellans. Má-li být umění systematickou a kategorizovatelnou součástí, a řadit je podle fysikálních a jiných kritérií do skupin je nesmyslné. Ale jak je to s lidskými činnostmi. V podstatě a důsledku, a možná i trochu ad absurdum. Jaký smysl má v posledku například lidská práce. Jistě víme, že práce šlechtí osobnost, dodává tělu patřičnou aktivitu, které již dnes má beztak málo, ale nevadí.

Práce je jenom ne-smyslný a zcela nahodilý a náhodný proces. V konečné fázi je práce jenom tím, co nás vytrhuje, co nás odvléká jinam a sama smysl nemá. A ejhle. Workoholismus a jiné návyky, které jsou společnosti známé. Co je za smyslem lidského „bytí“, jestliže člověk něco vykonává a přesto mu toho není dostatek, ba nachází v tom míru vlastní realizace. Je to ne-pochopitelné, jak něco takového může mít rozumem pochopitelný smysl. Výsledek práce nás a druhým můžeme pozorovat dnes a denně. To je dílem toho, toto zase jiného, ale má to nějaký smysl. „Bytí“ spěje v generalizované formě k „ne-bytí“, tak jakýpak smysl. Téměř nic ve své podstatě smysl nemá, a alespoň ne rozumový, mimo Boha. Ten jediný má smysl, a dává určitý dobrý a rozumný výměr, v nepochopitelném světě. Ale nemůžeme li něco identifikovat jako předmět, jako souhrn fysikálních vlastností a popisů, není to rozumné. Pracovat, řekl by někdo, je rozumné, protože….a dlouhý seznam argumentů. Ale kde je to pravé, oč by mělo jít? Kde se nachází smysl, když nic smysl nemá, je to pouhá existence. Každý předmět má svou existenci. Je to hmota, matérie a látka, která má vlastnosti, tvar atd. A také svou časovost. Svůj dílčí příběh v rámci celku. Každý samostatně a dohromady zvlášť. Za smyslem všech našich činů, skutků, výtvorů, práce, ale i svobody, krásy, umění je třeba hledat něco, co drží smysl ve vlastnictví. Ostatní věci jsou pachtěním a během na krátkou vzdálenost. Nemají smysl. A „bytí“ člověka se tak stává pouhou nezodpovězenou otevřenou otázkou.