Klíč do nitra

*******************************************************

Je zvláštní točit si klíčema a doufat při každém jejich odlesku na slunci, že příjde něco zvláštního.

V rámci prestižního gymnázia jsme my - školou cvičené opice bez názoru - pronikli skrze tichý mumraj až na školní dvůr. Co člověk neudělá pro školu, to škola pro člověka také ne. Vlastně, jediné čím jsem této neuspořádané, sic rázně řízené společnosti, přispěla, jsou menší absence a moje skorotrojka z těláku. A víte, co je vážně nejvystižnější všeobecně platná fráze tohoto ústavu? Kromě samozřejmého "se učit, se učit, se učit" bych ráda připodobnila jednu nebo více vět. Totiž, i kdyby na všech olomouckých školách vypukla epidemie, to naše zařízení byť o sedmi statečných přece jen bude "non stop" vyučovat takzvanou budoucí inteligenci národa. Ale to jen tak na okraj...
A ejhle, jistý pan profesor, který momentálně suploval, vyslechl naše tužby a svými slovy nám dal, což je této škole nevlastní, permisi. Tedy směli jsme na dvůr zúčastnit se podívané turnaje ve fotbale. Ach bože, hra plná surovostí a sprostých slov. I kachlíky jsou měkčí oproti jejich sportovním ekvivalentům. Na trávníku poznávám pár lidí, kteří se nepřetržitě - aspoň podle některých mladších osůbek - sexuálně obtěžují. A to bych teda jako pubertálně nehodnotila, z tohoto hlediska je mi po tom vážně putna s menším dodatkem, zasvěceným do slovníku dnešní Bravo mládeže: "Fakt brutus!", bych tuto spekulativní kapitolku uzavřela. Rozhodčí píská faul. Hmmm... fotbalu skutečně nerozumím.
V rohu se krčí jeden divák. Z jeho jasněmodrých očí sálá zvláštní soustředěnost. (Dokonce jsem ho tu už někdy viděla) Říká se, že věčně studuje Goetha. Nikdo si ho nevšímá, vlastně ani slunce ne. Zahalen v stínu sinavé budovy dumá nad oduševnělými řádky. Asi čte Wertera.
Pomalu začínám věšet krucifix na zeď, při vší úctě k Bohu, omlouvám se za svou křesťanskou nedokonalost. A srdce mi hoří v jednom žáru nadšení, které se ve mě posbíralo při pohledu na toho studenta. Jako bych rozjímala mezi řádky, začtená do jeho převelikých útrap. Ani nepřemýšlím o tom, zda jsem či nejsem žádoucí. A rozhodně nečekám na falešně radostný úšklebek, podložený slovy: "Vítej v klubu!" Pokud na mysl ještě přichází ten trapnej spolek kurovitých náletnic, co naivně pokukují po místních fotbalistech, pak skutečně nemám důvod přemýšlet o tom, zda jsem žádoucí, v takovém případě je mi to jedno a v ostatních též. Ani náhodou. Zoufalosti tohoto druhu jsem zatím neholdovala, natož abych se v ní utápěla. Mimochodem alkohol v nánosech trojího dějství mají v drápech jiní diskomaniaci. A závislost na drogách? Leda tak na vlastní mámě, to se obvykle stává některým známým firmám z naší třídy, kteří pak po ránu potkávají své matky na schodech přikryté zemským hadrem.
Góóóóól! Probuzena z těžké "reality" se vracím do úst celého hlediště jako špatně strávené jídlo. Bůhví, že zachvilku zazvoní na přestávku. Až mi málem praskly bubínky! Pohlo to trávou a ševelícím hmyzem, pohlo to budovou při otřesu, pohlo to mnou vytrženou z reality a hlo to možná i příliž vychytralým klukem, co si mě narozdíl od svého kamaráda v červeném tričku vůbec nevšímal. Oči měl vnořené do zežloutlého textu, bůhví na co vlastně ten masculina myslí.
A celá vnitřní filozofie se neustále opakuje.
Jakoby na tom hřišti tančila slova, ano obhroublá a nechutně zpocená souslabičí, obléknutá do barevných trenýrek. Kolikrát je kdokoliv vyžene jak stádo blankytných oveček nespoutaně ven a ta slova se mu obarví tmou. Někdy je lepší své emoce uhlídat. Ne každý je i dobrým pastýřem. Tedy podle mého názoru má bez výjimky všecno živé právo být upřímný ke svému okolí. Ale ty následky! Ne radno za ně ručit. Jo, ne každý je i dobrým řečníkem, připouštím. Ve srovnání s pouhými pomyšleními jsou slova již permisivní jízdenky k činům. Ne vždy však slova mohou být brána vřele v plné své svobodomyslnosti tím, komu jsou určena.
Kdoví jestli se ten zasmušilý či jen zadumaný student, na něhož upřel můj pohled, někdy odhodlá uvést svou soustředěnost do konce a vyřkne do světa bohabojné myšlenky.
Kdoví zda ti potem živení sportovci nezraní svými nechutnými narážkami někoho či jednu z přihlížejících náletných slečen, profesorek, profesorů a nebo ostatního obecenstva z okolí. Kdo ví?
Moje ideje i pozůstatky činů plně souvisí s tímto gymnáziem. Leccos mi to dalo, ale též vzalo. Přišla jsem o svoji svobodu, možná o kus mládí, čtyři roky budou v tahu. Bojím se. Můj strach sílí při každém výklonku z okna této prazvláštní přítomnosti. Vážně, nejsem zastáncem futurismu, ale ten mě svou existencí ničí. Dere mi kůži i další budoucí střípek v mé hlavě - bezedné nádobě. Když přemýšlím. Když básním. Když se učím. Nejčko, je jedno a upřímně fuk, co dělám. Cítím, jak se cihlička po cihle bortí. Moje rodná půda se mi rozpadá pod nohama. Nejvíc ze všeho se bojím, že 4 roky nebudou nic víc než jen promarněný ročník a kupa povinné četby, o jejíž základy nezavadí ani bezdomovec.
Tato škola mi vzala mou vnitřní volnost. Zeju prázdnotou? Bože, mám pocit, že ta díra se nezalepí novou náplastí, jinou láskou. Pro studium člověk obětuje cokoliv. A vážně musí i svoji duši? Své srdce?

Dobrá, dávám tomu tak rok. Těch dvanáct měsíců, kdy jsi odešel nadobro a veškeré jsoucno se mi zaplavilo slzami. Skutečně se tam někde domníváš, že jsem se mohla učit? Dopisy, co jsi mi daroval, se nejspíš rozpily na polštáři. Tak jako ideály. Někdy stále čekám, až přijedeš na motorce s kyticí růží halící tvůj perličkový úsměv. Jako kdysi. Čekám na svého prince, co se mnou usínal a na dobrou noc mi recitoval básničky, prince, co domáhal se mého copu, co tajně kradl hvězdy z oblohy. Na něj tu čekám. Dokud jsi nepropadl lžím, zanechals mi tu krásné nostalgie.
Bože, já jsem ti přece dávno odpustila slova, která ti předtím byla oporou. Než jsi začal svůj život zapíjet nemohoucím alkoholem, byls docela jiný, čirý člověk. Nerada na tohle vzpomínám. Dávno jsem ti ta slova odpustila a ty to dobře víš.
Kdy příjde ten čas, kdy bych prominula i svodidlům? Proč ti byly osudné?! Kdo ví?
Třeba jsi mohl také zůstat u Goetha a rozjímat nad sentimentalismem. Kdoví. Možná jsi mohl hrát fotbal za školu a účastnit se sprostých potyček - a já bych si tě ani nevšimla. Nemusel bys být ani v maturitním ročníku na naší škole! A přes všechno jsi byl někým, koho zcela úspěch pohltil. Nebo neúspěch? To se nikdo nedoví.
Už je to rok. A tento ústav dokáže leccos dát i vzít. Třeba tebe. V hloubi duše ti odpouštím, také sobě.

Usmál se. Všechno je tak reálné - slunce v pravém poledni, rozehřátý beton, já a všichni okolníci včetně naší řídy. Je zvláštní, že člověku občas trvá věčnost, aby se někdo usmál. Z jeho milého činu jsem měla obrovskou radost. Divné pomyšlení.
Je zvláštní očekávat při každém záhybu dne, aby jedno otočení klíčem vyvolalo něco velkého nebo vykouzlilo čísi úsměv na rtech.