Intimita subjektu, intimita ega....

Intimita subjektu, intimita ega

Základním předpokladem pro určování problematiky intimity je prvotní podmínka, zda subjekt, ego, je niterná součást lidské bytosti, a nebo zda se jedná o problém, který koření kdesi jinde, uprostřed a v celku nacházejícím se jinak. Není žádný vnitřní život, vnitřní intimita, vnitřní subjekt. Je to mylná domněnka a zcela problematické určení, protože není možné provádět projekci a především demonstraci. Tam, kde se projektuje ego, subjekt, je svět. Člověk tedy může a přímo musí být niterně a potencionálně zasažen uvnitř světa, a pouze v něm. Právě tam je umožněna manifestace a realizace ega, subjektu. Tam, kde mnozí hovoří o subjektu, setkávají se s nepochopením. Proč? Subjekt je prvotní princip všech jsoucen. A proto, a právě proto není ego, či subjekt, uvězněn a „schován“ ve „vlastním“ světě, ve vlastním těle, ale je uvnitř světa. Jak je to možné? Odpověď je prostá. Přidržím se potud zajímavé myšlenky, do doby, než bude možné vyvrátit některé domněnky, a chyby, kterých se mnozí dopustili. Jistotou některým bylo to, že mohli položit základ nezpochybnitelné domněnky do pojmu cogito. To jediné a právě toto, je to čehož se přidržím. Cogito, je tím, kde se pochyby, a pochybování jako takové setkává a poprvé naráží na pevnost jistoty. Zde uvažuji, že dál se již není možné dostat. Alespoň jsme nalezli Archimédův bod. A od něj se odrazíme do úvah o intimitě ega, intimitě subjektu. Jistota cogita je zaručena. Protože ego jako „já myslím“ je jistota, pomůže nám to doložit, že rovina ega je určena a proto je tak, jak je. Tedy není to intimní složka, či spíše cosi jako niternost. Je to základ všeho o čemž uvažuji, co si zpředmětňuji, na co se mohu ptát a o čem mohu rovněž, i pochybovat. Substance ega je podmíněná tím, že je vně. Kdyby podstata ega, jako niterné součásti byla uvnitř, nešel by projektovat abstraktní svět, ale i reálný svět, neboť obecné pojmy bychom neměli jak čerpat a především bychom neměli jazyk, společný prvek, nebo matematickou pravdu. Neuměli bychom dávat jména pro trojúhelníky, čtverce, a další. Jestliže se tedy budeme dále zabývat systematickou výpovědí o tom, co ego je, subjekt nám vstoupí do popředí našich úvah. Subjekt projektuje sám sobě a sám o sobě veškerý jevový svět, na který pak samo jako na stvořený sebou pohlíží. Projektuje si jej, vrací se k němu ve vzpomínkách. Cestovatelé to dobře znají. Vyvolávají si když chtějí a navracejí se jim vzpomínky, které samo ego, samo cogito, sám subjekt podmínil a položil jako struktury, které jsou tvořeny pojmy. Pojmy, které jsme do subjektu vložili, a použili jako popisovače, jako nástroj k pojmutí světa. Jedině tak můžeme říci, že se cogito nalézá tam, kde jej hledáme, a proto je nutné si jej hledět v té konkrétní podobě. Někdy ale zápolíme s pocitem, že se něco stává strukturou sobě vlastní a vnitřní, ale je to nesprávné. Intimitu našeho subjektu můžeme pozorovat, můžeme se na ni dívat a třeba ji i zkoumat. Prostředkem zkoumání subjektu, který není niterný, ale je uvnitř světa, je postoj reflexe. Jestliže se nereflektovaná spontaneita a přirozenost člověka má možnost setkat s reflexí, vynašli jsme prostředek našeho zkoumání o který šlo. Subjekt není alespoň pokud jde o cogito intimní. Exhibuje, pobývá odhalený, neskrytý a pravdivý. Jako naivní reflektovaný postoj. Subjekt je zvláštní svou strukturou. Tam, kde se manifestuje, představuje, ukazuje, je jev, ale kdykoli se na něj hodláme zaměřit, unikne nám. Je to dáno tím, jak sám je. Je ne-předmětný. Nemůžeme si jej zpředmětnit, jako třeba stůl, nebo jinou věc, ale můžeme si jej ve vědomí vyvolat jako vzpomínku. Díky tomu, je zaručena plná intimita, ne-zmocnitelnost ega, cogita. Ego, cogito, bude vždy plně autonomní, a naplno samostatné, nezávislé. Když bychom uvažovali, je nemožné si představovat cogito, jako strukturu. Není to nic. Je to konstrukt reflektovaného podezření, experimentální cesty. Ego není v mnoha případech zpředmětnitelné, a přitom má životnost i svou existenci. Životnost ega, cogita, mu zaručuje jeho ne-strukturální a ne-hierarchické postavení mezi jinými. Je součástí života člověka a týká-li se existence, jeho pojmová existence přetrvává, neboť jako pojem nemusí nutně s konkrétní životností, konkrétním životem člověka uhasnout, jako plamen hořící svíčky. Bude dále ale pouze existovat. Životnost tam už nebude. Jaká tedy bude intimita, ptáte se mě teď. Vysvětlím. Intimita je tak jak jsem uvedl. Existence, a životnost pouze celou problematiku zkomplikovaly. Privilegovaná intimita subjektu je v jeho substanci, podstatě. Existence a životnost subjektu je již jinou otázkou na subjekt. Ty jsou rovněž intimní, ale právě díky světu, díky jevům a jsoucnům, které konstruuje, vytváří a z nichž je sám subjekt jako v substanciální podstatě živen. Ne že by potřeboval pro svou existenci nějakou činnost, ale existence sama je určována životem člověka. Tedy to co se jí dává, je její podmínkou a možností a zároveň i produktem. Vybavuji si dívku, která pozorovala krajinu. Nevím co konkrétně pozorovala, ale moje vědomí, nezpochybnitelné cogito, na toto podráždění reaguje jako na vybavenou vzpomínku. Ta je nikoli niterná, ale je projektovaná v tomto světě, a díky tomuto světu jevů. Moje vzpomínka na tento jev, na dívku která pozorovala ubíhající krajinu, není jenom mou vzpomínkou, ale je i vzpomínkou těch jiných, těch kteří tu vzpomínku měli také. Nelze zde uvažovat o shodnosti vzpomínky, a toho co si kdo vybaví. Nicméně je zřejmé, že vzpomínka se každému jaksi ujala, každého přítomného podráždila a může si ji vyvolat. Vyvolání vzpomínky, její zpřítomnění umožňuje subjekt, cogito, které jsou vědomé. Tak jak je to tedy s tou intimitou….