naše třída před zrcadlem

Naše třída před zrcadlem

Na téma „Naše třída před zrcadlem“ jsem nejdříve jen mávla rukou a chtěla si vybrat téma „Cesta do pekla,“ ale nakonec mně to přišlo jako dobré téma.
Ale proč jsem nad tím vlastně nejprve mávla rukou? Proč jsem chtěla jiné téma? Bála jsem se snad něčeho? Když nad tím přemýšlím, tak snad toho, že by spolužáci nebyli moc nadšení, kdyby se dozvěděli, co bych o nich napsala. Možná, nevím.

Co si myslím o naší třídě?
Určitě v každé třídě není vždycky ten nejideálnější kolektiv. Ale jaký by měl být vůbec ten správný třídní kolektiv? A jak by se v takovém ideálním kolektivu měli spolužáci k sobě chovat?
Podle mě by se měli k sobě chovat pěkně, nic na sebe nežalovat, dělat společné akce, bavit se spolu, pomáhat si a vůbec měli by umět vždy se sebou navzájem dobře vycházet. Škoda jen, že tato moje ideální představa je na hony vzdálená situaci v naší třídě. Takhle to totiž u nás ve třídě ani zdaleka nevypadá.
Sice se zde všichni tak nějak bavíme a kamarádíme, ale ne tak, jak by to mělo být. Takové to hrabání jen na vlastním písečku, různé skupinkování a s tím spojené pomlouvání… No však to jistě znáte. Vím, že jistě i v jiných třídách existují různé skupinky žáků, kteří si obzvlášť padli do oka, ale v naší třídě je jich fakt mnoho. Nelze se proto divit, že se pak nemůžeme na ničem domluvit. V těch jednotlivých skupinkách, co si tedy padli navzájem do oka, si snad všichni docela dost dobře rozumějí, ale aby se mnohdy domluvily skupinky navzájem, to je už věc mnohdy velice těžká. A proč to tak je? Proč se tak často nedokážeme na mnoha věcech shodnout? Proč alespoň někdy nedáme společně hlavy dohromady, abychom se domluvili na nějaké super věci? S největší pravděpodobností je to proto, že si všichni nepadneme do oka. Chápu, že to nejde, všichni si asi za každých okolností do oka padnout nemůžeme. Ale přesto…

No, prostě se mi nelíbí, jak je naše třída nekolektivní, na ničem se nedokáže domluvit. Například minulý rok byly naše dvě spolužačky v televizní soutěži AZ kvíz junior a naši kluci tehdy nechtěli zůstat pozadu. Představovali si, jak se taky přihlásí do nějaké televizní soutěže. A tak se vymýšlelo, plánovalo, vybíralo a snilo o tom, jak všichni pojedeme fandit a nakonec...nic. Nikde se nejelo. A myslím, že ani nepojede. Ono by stačilo, kdybychom se konečně na něčem rozumném domluvili a potom projevili nějakou iniciativu. Jenomže my pořád jenom čekáme a doufáme, že se někde najde někdo, kdo to všechno rozhodne za nás a my se pak jenom pasivně povezeme a možná nakonec prohlásíme, že vlastně jsme ani neměli na vybranou.

Moc bych si přála, kdyby naše třída byla nejen taková, jak si představuji já, ale taková aby se v ní líbilo všem spolužákům, ale i učitelům.