Šli jste někdy městem?

Šli jste někdy městem? Věřím, že ano. Ale. Rozhlíželi jste se? Tím už si nejsem tak jistá. Jistě, dá se říci, co je na městě k prohlížení, když jej člověk zná? Divili byste se, kolik toho nevidíte. Nevidíme. Všichni chodíme po městě se skloněnou hlavou a koukáme do země. Sem tam někoho pozdravíme, vyměníme novinky se známými, které potkáme. Nic víc, nic míň, až dojdeme tam, kam jsme chtěli. Ale kdo z nás zkusil kdy zvednout hlavu a pořádně si prohlédnou to, co jindy přehlíží?
Šla jsem městem. A rozhlédla jsem se. Viděla jsem lidi. Viděla jsem domy. A viděla jsem život. Člověk užasne, kolik toho lze vidět po jednom otočení hlavou. Uvědomila jsem si, že v tomhle zběsilém světě nemám já kam chvátat. Posadila jsem se na lavičku v parku a sledovala život. A život přehlížel mě.
Co všechno lze vidět, zastaví-li se člověk a zvedne hlavu? Parkem se prochází staré páry, pomáhajíce si v chůzi. Mladé páry, držící se za ruce a pomáhajíce si v žití v tomto světě. Vidím mladou matku s kočárkem. Sklání se ke svému dítku a hladí jej po tváři. Malé spí. Žena se rozhlíží a zajíždí s kočárkem k lavičce nedaleko ode mne. Sedne si a z kabelky vyndá knihu. Naposledy zkontroluje kočárek a zachytí jej nohou tak, aby s ním mohla houpat. Otevře knihu. Z tváře jí čiší radost z náhlého klidu a času ke čtení. Další, kdo se dovedl v tomto světě zastavit.
Znovu se rozhlédnu. Stará paní se psem. Očima sledujíc malého chlapce na hřišti venčí po parku svého mazlíčka. Chlapec ji oslovuje ,babi, a utíká k ní. Žena vyndá z tašky kapesník a náplast. Kapesníkem utře malému slzy a náplastí zalepí odřenou ruku. Za druhou jej uchopí a odcházejí.
Jejich odchod mě probudí. Zvedám se a odcházím opačným směrem. Hlavu vztyčenou. Rozhlížím se.
Kolem nás se odehrávají osudy, které běží dál, i když mi je už nevidíme. Každý si žijeme ten svůj, tou svou rychlostí. Co jiného nám v tomto uspěchaném světě ještě zbývá?
Skláním hlavu k zemi. Jdu dál městem.