Ty a moře

(název na motivy Ernesta Hemingwaye)

Co vůbec znamená „ztroskotání“? Může to být člověk v těžké situaci, takzvané „bytí na dně“, může to být například další výraz pro slangové „rupnutí“ z nějakého předmětu ve škole, ovšem nejčastěji se slovíčko „ztroskotání“ pojí s pustým ostrovem, na kterém se ocitl známý knižní hrdina Robinson Crusoe. Jak mu tam asi bylo? Jistě to nebylo žádoucí, vskutku. Jsi sám na neznámém objektu v jakémsi moři, bez mapy, takže netušíš, v jaké části modré plochy se tak můžeš nacházet, a i kdyby jsi tu mapu měl, stejně nepoznáš, který obrázek ostrovu je zrovna obrázek toho tvého. Zajisté nepříjemná skutečnost.
Vezmi si, že s sebou nemáš hygienické potřeby!! Já bych se bez kartáčku na zoubky, tuhého deodorantu, šampónu a krému neobešla! O líčení se nezmiňuji, jelikož na pustém ostrově by mi fakticky nešlo o to, zalíbit se nějakému sličnému gorilákovi nebo aligátorovi. Hlavně bych měla hlavu plnou starostí kolem mé záchrany, která se stále neblíží!!
Nemáš s sebou žádný zdroj zábavy! Například milou knížku, která v tobě navodí příjemné pocity, nebo naopak hororový román, který tě uklidní, že zrovna tvoje „pustoostrovní“ situace je super, oproti kousnutí hlavní hrdinky moskytem, po kterém jí naskočila na tváři gigantická boule a ona postupně v bolestech umírá. Jenže! Jak zaručit, že na „tvém“ ostrově žádní moskyti nejsou? Tak tedy raději tu milou knížečku na povzbuzení, že?
Ale hlavně, a to je nejdůležitější, nemáš jídlo a pití a dokonce ani pušku na zastřelení toho sličného goriláka, který je sice chráněný, ale tahle situace má neoficiální název „Kdo z koho aneb gorilák nebo já!“. A navíc to ani neumíš. Co teď, tedy? Vezmeš si klacíček, šutříček a pomalu se začneš krok po kroku prodírat hustou džunglí v naději, že se na konci všech těchto spletitostí rozprostírá zelená mýtinka plná slaďounkých a voňavoučkých kořínků přímo určených k tvému dnešnímu obědu. Jaká mňamka k tomu chorálu, co ti vychází z břicha.
Po obídku si nehajneš na svoji měkkou postel, co máš doma, ale podepřeš hlavu kamenem na pláži, zavřeš očička a usínáš s pocitem, že až se probudíš, budeš doma.
Jo, houby, písek máš všude, dokonce i v podprsence (pánové v uších) a aby toho nebylo málo, pluje kolem parník. Vlítneš zpět do džungle, tentokrát ne pro kořeny, ale pro klestí a dva křemeny na rozdělání ohně a pouštění kouřových signálů. Než se vrátíš, loď je pryč. Zoufale zařveš, hystericky brečíš, lítáš po pláži sem a tam a když se konečně uklidníš, řekneš si: „Však si zvyknu!“

Po několika dnech si nevzpomínáš na rodné příjmení matky. Po několika týdnech si nevzpomínáš na datum narození mladší sestry. Po několika měsících máš absolutně nerozčesatelně zacuchané vlasy, špinavé nohy a nechutný povlak na zubech a nemůžeš si zaboha vzpomenout na své příjmení. Po několika letech si ze slámy uděláš kuličku do podoby voleybalového míče a nazveš ho Wilsonem, protože jsi to tak viděl/a v Trosečníkovi.

V letech nejlepšího věku, kdy jsi touhle přítomností zde přišla o všechny prožitky svých vrstevníků, si tě konečně všimne letadlo pašeráků drog, kteří tě konečně vyzvednou z toho prostředí, odkud s melancholií odlétáš. Na rozloučení s Wilsonem nezbyl čas..Tak teda alespoň z té výšky zašeptáš: „Sbohem, Wilsone!“