Známe důsledky existence?

Jakkoli se otevřeme světu, začneme jej sdílet, a to nejen jako lidé, ale i jako lidé, mimo jiné jsme se stali „oběťmi“ naší existence. O tom, že existence je přítomná v každém kroku, v každém oka-mžiku, jsme dostatečně přesvědčeni, ale přesto jeden důkaz za všechny. Máme před sebou život. Ten jak takový, dokud si na něj neukážeme „prstem odjinud“, z pozice ne-vlastního subjektu a nemáme jej na zřeteli, jeví se jako podivuhodná souhra různých aktů. Když si ale z nevyslovené otázky po existenci položíme otázku, počínáme se blížit k tomu, co nějak už víme, ale v podstatě jenom mlhavě a velmi okrajově, ale přesto je to podmínka, která nám umožňuje se na to dál ptát. Ten, kdo se chce ptát, „něco tuší“. Co, to není důležité. Existence vlastní, má-li být existencí platnou a objektivně správnou, musí se oprostit a smést z ní nárok po emocionalitě a vysvětlování jevů působících na nás jako čehosi zvláštního. Existence člověka je spojena se svobodou. Ne se svobodou chápanou jako užitek, ale svobodou, která nás opravňuje k ní samotné. K existenci nás legitimuje svoboda. Ta, která nás tísní, souží, zdá se být problematická, ta samotná nám dává záruku o ní samotné. Kdyby totiž nebyla existence svobodná, byla by ne-svobodná, totalitní (celková), nešlo by tu o nic víc než absurdní frašku. Emocionálně prožívaná existence je chybou a omylem soudobých psychologizujících autorů mnoha článků, statí, ale i úvah. Psychologizování, a přílišná soustředěnost, niternost a zahleděnost do „objektů zájmu“ je „umělá „ a neautentická, falešná a předstíraná. Nabízí se otázka po tom, jak je tento vývod oprávněný. Odpovědí by mohlo být například to, že se jedná o „vědecké vykládání“ čehosi co není vědecky a přírodo-vědecky uchopitelné. Není zákon na „duši“, na moderní vědomí. Každý kdo tohle provádí, musí se dříve nebo později dostat do tenat vědy jako takové. Věda není ničím božským, čímž by překonávala problémy člověka. Problémy svobody, existence a jiné. Věda produkuje vědu. Ale paralelně s vědou tu běží zcela jiný druh života, jiný způsob. Abychom mohli dát vědě odpověď na naše otázky, musíme se vyklonit a poohlédnout se po jiné stezce. Hledat musíme začít u nás samotných, u individuálních existencí a postupovat bez veškerých „vědeckých“ prostředků. Věda má prostředky jako jsou měření, pozorování, hledání podobností, pokoušení a jiné. Ale tady nemá jít o vědu v exaktním smyslu. Má tu jít především o autentičnost lidské existence. Na nic si „nehrát“, být zcela přirozený, lidský. Každý vzdělaný člověk přeci hodlá být lidský, tedy přirozený. Existence, ta emocionálně podmíněná je vždy krokem od zvířeckosti k lidskosti, přirozenosti člověka. Není tomu tak. U ne-emocionální existence jsou postupy zcela jiné, zcela odlišné.

Důsledky naší existence jsou děsivě vyhlížející. Lidé se setkávají s nepochopením a zůstávají nepochopeni v důsledku před-pojetí, před-sudků, a působící emocionality. Správné pochopení lidské existence, ale i svobody člověka a dalších je čistě z rozumného a rozumového úsudku. Důvodem že nikdy nedojde k povznesení se nad ns samotné je naše „hraničnost“ a „omezenost“ v rámci sil, které mají déletrvající účinek neš naše samot