Odstavme víru a filosofii…

Rozhořčení nad nepochopením dvou základních principů lidského života je běžná věc. Že ale někdo neporozumí životu v jeho podstatě a tomu, oč v životě jde je lítostná situace. Nemůžeme hodlat chtít po všech lidech, aby pochopili „vo co jde“. Nikdo z nás to neví, a nikdo z nás není odborníkem, ale můžeme si různě vykládat, a různě interpretovat některé existenciální problémy lidského života. Když někdo nepochopí Bibli, a interpretuje ji v duchu z kontextu vytržených paragrafů, je asi tak stejně pomýlené, jako číst novinové výstřižky tak z jedné třetiny jejich skutečné délky. Mnoho lidí si myslí že existuje posvátno, to je tabu, dogma a o tom se nediskutuje. A CHYBA. DISKUTUJE. Žádné posvátno, racionální posvátno není. Víra nikdy nehalila nic do hávu posvátnosti, pokud se to nehodilo kontextu dogmatických výstupů. A to je právě onen z kontextu vytržený příspěvek. Filosoficky se víra dá jednoduše pochopit ale k čemu to je. Jedná se o zcela odlišný způsoby bytí a existence. Víra x rozum; pravdy x pravda. Asi je toho vícero. Ale nepřipadá mi logické jako argument nesmyslnosti víry podávat z kontextu vytržené hesla, věty a floskule (prázdné pojmy) které se užívají jako „výplňové“ a vulgárně známé. Chyba. Víra je jedním z mnoha přístupů k životu. Co racionální člověk, vybavený cogitem, považuje u víry za nepřijatelné jsou stálé, stojaté a kalné dogmatické vody, které se nesmí čeřit. Nesmí se spekulovat, nesmí se myslet, musí se nechat vše v původním, sestaveném, stvořeném a to neproblematizovat. Musí se tomu věřit. Tak to bylo, a tak tomu bude. SLUNCE SVÍTILO A TAK BUDE SVÍTIT DÁL. A CO KDYŽ NE??? Jde o rigidní konservatismus spojený s určitou mírou fundamentalismu. V takovém společenství je „pravda“ jako cosi neměnného. Je to statická autoritativní pravda. Není to dialogická, konstituční pravda, budovaná v dialogu, v setkání, ve společnosti. Takovou „pravdu“, konstituující se v dialogu přináší filosofie a úkol myšlení. Kdo spoléhá na zvedené pořádky, je věřící. Kdo se leckdy „bláznivě“ a bez zábran pouští do objevování nového, nechť jsou mu brány myšlení otevřeny a nikterak omezeny svým přístupem. Úkolem myšlení je nikoliv popírat víru, ale podporovat ji, či paralelně s ní a vědou dohromady dokazovat problémy lidské existence poněkud jiným způsobem. Tam, kde věřící spoléhá, filosofie a věda „činí“. Jestliže se víra omezuje na boha, nebo Boha, myšlení se drží rozumu. A tam kde se nediskutuje, neargumentuje a nestaví se protisíle, tam není napětí, tam to nežije. Je to jednostranná poptence, která je neopětovaná. Je to nevyrovnanost, jak vnitřní tak vnější, Tam kde je napětí mezi autoritářskou mocí a mocí rozumu, tam právě koření úkol myšlení, úkol lidské existence. Svádět boj s životem, bojovat s existencí.