Existence paralelní linie

Ve světě kde žijeme, do kterého jsme se narodili, jsem se nenarodili jenom mi, ale i druzí, ti ostatní, ti kolem nás. V takovémto světě nejsme samotní, sami, osamoceni, ale jsme tu s nimi. Identita nás, jako bytostí v tomto světě je dána skrze to, že přijímáme a respektujeme druhé, čímž povstává naše vlastní identita, naše konstituční "já". "Já" je součástí světa, který je dílčí součástí. Je podílem nás všech na jeho životnosti. Tam, kde ve světě vystupujeme my sami, jsme sami účastni světa, jeho procesů, a jeho kauzálním příčinám, tak všude tam existujeme. Naše pobývání je charakterizováno jako účastenství a účastnění se na světě. Snažíme si hledět našich zájmů, zálib, problematiky, kterou se zabýváme, a tím vším a ještě dalším, například nakupováním, sociálními kontakty, pracovními a jinými vazbami jsme vázáni k naší vlastní identitě, našemu "já". Naše "já" je ustaveno na základě těch druhých. Bez druhých nejsem "já". V místě, kde "já" přichází do styku s druhými, tam všude je jeho povaha, povaha existence, a zároveň dochází k procesu účastnění se. Účastníme se něčeho, co není zřejmé, co má povahu nahodilosti, stejné jako že nepadne shodné číslo na hrací kostce. Nahodilost, náhoda a náhodnost jsou průvodní znaky a povahový rys lidského života. I přes veškerou snahu a nutnost o zavedení řádu do nahodilosti jsme vždy vlečeni nenaplněním v jeho původní podobě. Povaha života nemůže být předem daná, faktická, a ustanovená. Neexistuje tu žádný záměr, nebo snaha kohosi jiného. Existence je projevem vlastní svobody, důkazem našeho vlastního rozhodnutí, které konáme dnes, a uděláme jej jistě i zítra.

Co je ale na nahodilosti sledovatelné?

Místa lidské existence jsou spojována s působením myšlení člověka. Člověk se projevuje v procesech života skrze jeho myšlení, díky sobě samému, tedy v možnosti "já". "Já" je problémem, který celou nahodilost nehodlá jednoduše a metodicky odstranit, ba hodlá celou situaci komplikovat. Paralelní linie existence u člověka jsou zvláštní pochopitelné děje, které můžeme uchopit a pozorovat je. Jsou jimi například lidské životy. Každý individuální lidský život je v celém pochopení velmi složitý a nelze ho pojímat určitou subsumací ostatních, necitelně a nevšímavě k individuálnímu. Originalita lidského života, lidské existence, je průkaznou skutečností, že člověk a jeho život není nikterak samotný, ale naopak že kolem něj, a vedle jeho existence běží několik dějových linek a linií, které se s tou naší vlastní existencí, naším "Já" mohou setkat. Tím, že potkáváme lidi na ulici, v tramvaji, nebo kdekoli na světě je dokladem toho, že existence jednotlivých lidských "já" je přítomna. Je přítomna v každém setkání, v každém pozorování. Mohl bych tedy s čistým svědomím říci, že se existence druhých lidí, a existence paralelních "já" ukazuje jako smyslová danost. Ale není tomu tak. Pokud bych neviděl, neslyšel a nevnímal hmatem a jinak okolní svět, ale zejména lidi v něm, musel bych předpokládat, že svět kolem mě nějak existuje a že i já sám jsem do něj byl nějak uvedem. Tedy znamená to, že musím předpokládat, že cosi kolem mě musí existovat. Nežiji v nicotě, tam kde je prázdeň, tam kde "nic nicuje". Ne. Všichni se účastníme světa který je plný, jež obsahuje určité nahodilé struktury, který je pochopitelně-nepochopitelný. Je to svět v němž se "Já" setkává s jiným, druhým "Já". Místo, ve kterém se prolínají paralelní existence je lidský svět. Svět lidsky vnímáného, ale i nevědomého, neuvědomněného života. Doma, v práci, u moře, ale i v tom nejsamotnějším místě kdekoli na světě se prolínají linie různých existencí, které jsou historicky podmíněny. Je to nutno mít na zřeteli. Jak bylo uvedeno, i když si nebudu vědom své existence, není to cosi co by "šlo okolo mě", ale přímo mě samotného se mě to dotýká. A to ať vědomě, nebo bez mého vědomí, bez vědomí "Já". Zvláštním úkazem historičnosti člověka je jeho existence. Existence je nahodilá, historická, a tedy v podstatě konečná. Směřujíce ke smrti se blížíme k naplnění existence. Avšak jedině druzí, jejich díla, jejich účastnění na světě, na podílu v něm, to je to co je v nahodilosti relevantní. Dějová linie mé existence je jiná, než linie existence člověka kterého vidím z okna. Ale to nevylučuje že by se tyto historické linie nemohly setkat. Mohou, a to je úkaz hodný podivu a zamyšlení. Skrze jedinečnost lidské individuality, díky osobitosti každého z nás, se můžeme setkávat s lidmi, existovat ve světě, a účastnit se světa. Z letmého pohledu je zřejmé, že zdánlivě snadná otázka je tímto vyřešena. Není. Moje historie je jiná, a jiná je historie člověka který žije o 50 let déle než já. Ale úžasným zážitkem je, když se existence dvou zcela svébytných individuí, dvou "já" setká. Střetne v dialogu, v konversaci, a nebo jenom tak, v neosobním rozhovoru. V tomto bodě nastává protnutí linií existence.

Protnutí linií existence

Rozdílnost předpokladů a zcela jiný historický vývoj každého člověka zaručuje jeho jedinečnost ve světě. Je čímsi jiným, není to jenom stroj, který se nahradí. Je to samostatná a povážení hodná existence. Je to "já", které nám v dialogu může leccos o světě vypovědět. Učíme se od něj, pozorujeme jej, snažíme se s ním ztotožnit, případně neztotožnit, tedy snažíme se korigovat průbeh rovnoběžné existence dvou osobitých jedinců. Myšlením, a názorovou argumentací se můžeme dobrat, že i člověk zdánlivě cizí může být někým, kdo nás může čemukoli naučit. Nutnou součástí každí individuální existence je tedy protnutí existence, setkání se dvou histroických subjektů, dvou "já", které mohou myslet. V konečnosti jejich existence se realizuje nekonečnost jejich svobody, ale zejména bod protnutí. Tento bod protnutí je velmi důležitým místem, které je existenciálně nekonečné. V nekonečně mnoha bodech existenciální "úseče" života je nekonečně mnoho možností kdy je možnost se s linií druhého, jiného "Já" setkat. To je nejdůležitější postřeh. Že totiž toho člověka, kterého vidím z okna, ale i toho který je tu tady, pak támhle jiný, tak tito všichni mi z konečného života dělají nekonečnou možnost paralelity lidské existence. Mám svobodnou možnost se s existencí setkat a jako takovou promýšlet.

Setkání existecncí

Běh, koloběh, či předběh života stanovuje že existence počíná a končí. Cyklicky je dáno, že žiji nějakou dobu svůj život. Jak ale se mohu setkat právě s tím subjektem, nebo tímto? Je to cosi nahodilého, co si nelze vymoci skrze příčiny danosti, jakými jsou přírodní zákony, zákony právní, nebo morální. Existence se setkávají skrze možnost paralelity a souběhu, či protnutí lidských existencí. Proto, a právě díky tomu je zaručeno naše vzájemné setkávání, které není ničím samo-zřejmým, samo-daným, ale je čímsi nahodilým, náhodným. O podmíněnosti nahodilosti nejde hovořit, protože se člověk chová svobodně, myslí. Tak tedy nemůže být předem dána kompetentní ustavená evidence, ale otevírá se tím možnost plné individuality, svobody a vlastní existence.