Dospělá?

Jak jen začít..dlouho jsem nepsala..ne proto, že bych neměla čas, ale spíš proto, že jsem ztratila inspiraci..když jsem si sem sedla, nevěděla jsem, jak začít, ani o čem psát dál..stejně je tomu i teď. nevím, co vlastně psát. ale píšu, protože už nevím, jak dál..mám pocit, že můj život, který držel pohromadě jako celek, se najednou rozpadá na tisíce kousků. vím, že je to jen v mé hlavě..vím, že ve skutečnosti jsou lidé okolo mě šťastni. ale já nejsem. mám pocit, že jsem šíleně sama..je to zvláštní, protože mám přitom kolem sebe lidí více než jindy..chodím a koukám na ostatní tak trochu jinak..najednou je vše jiné..je to snad známka dospělosti? že už se nesměji tak často, že už mi nepřipadají věci zábavné, že už jsem prostě jiná? chybí mi spoustu věcí...chybí mi láska..chybí mi štěstí...mám to, co jsem měla vždycky..mám rodinu,přátele...ale najednou je to šíleně málo..chtěla bych zdraví, chtěla bych být v psychické pohodě..chtěla bych neproplakávat noci, chtěla bych lásku, co mě nezradí nebo nebude jednostranná, chtěla bych lidi, kteří mi budou rozumět, chtěla bych přátele, co mě podpoří, chtěla bych...vždyť to nejsou věci, které by se nedaly získat..lidé kolem mě to mají..mají lásku, štěstí, zdraví..ale já tu nic z toho nemám. jen oči pro pláč, vážný výraz a ledové ruce. mám vážně pocit, že se ztrácím..mizím pryč z tohoto povrchu. lidé mě hladí po vlasech, ale je to pořád stejné..nevnímám slova, které mi ostatní říkají..vnímám jen slova v mé hlavě. nedokážu poslouchat ostatní, protože ostatní mě jen pobuřují. nechápou a nevědí, co chci slyšet..jen svými slovy dále ubližují...pláču a nedokážu vysvětlit důvod, koukám kolem sebe a přitom nic nevidím..přemýšlím nad věcmi co jsem mohla mít a nad věcmi co jsem měla a ztratila..nad lidma, kteří se změnili a opustili mě..na lidi, kteří mi tak strašně ublížili..už nechci ,aby mi někdo ubližoval..nechce mě už prosím být..prosím...koukáte se na mě a tvrdíte mi, že mě milujete..tak proč to tak necítím? proč vím, že mi zase jen lžete?? už mě nemilujete, už si na mě totiž nevzpomenete..všichni jste tak jiní..já jsem taky jiná, ale nejsem zlá..nejsem špatná jako vy..prosím pomozte mi někdo..nevím, co mám dělat..nevím, co mám psát..já prostě nevím nic..chci zpátky tu beztarostnost, chci zpátky ten smích..nechci řešit tënhle hnusný svět..nechci sedět doma, když ostatní jsou venku..nechci být ta slabá..pomozte mi prosím