Motivace při výchově – trest ano či ne?

Každé dítě, ať už je to větší mimino, předškolák nebo teenager má občas svou hlavu. Někdy je však ta jeho umíněnost až přes příliš.

Většinu dětí stačí upozornit co se s mí a co už ne, když nepomůže ale vysvětlování, je nejspíš nutno zasáhnout jinak.

Otázkou však je, co si pod pojmem jinak představíte. Někdo říká, že by se nikdy nemělo trestat fyzicky, ale jen psychicky.
Pod pojmem psychicky, si mnoho lidí představí nekonečné přednášky a snaha zapůsobit na dítě výhrůžkami a zákazy, které stejně nikdy neuskuteční. Dítě, které zjistí, že zákazy jste mnohokrát slíbili, ale nikdy je ještě neuskutečnili (jako např. zakážete mu jít ven a on i přes zákaz půjde a vy to necháte plavat) nad tím za chvíli mávnou rukou a v duchu si při vaší přednášce bude mlít a myslet své. To ale však v tom nejlepším případě. Pak to může vést k odmlouvání a za delší dobu se při vaší přednášce zvedne od stolu pomalu vás nepošle někam, otočí se, odejde a třískne za sebou dveřmi tak, že se div nevysype sklo. A jak tedy v tomhle tom případě chcete postupovat dál jen psychickými tresty? Zamknete ho snad do pokoje a vyhodíte pojistky, aby nemohl ani na počítač? A co když vám uteče oknem? To si chcete dát pak do oken mříže?

Proto mi přijde od věci, že u nás chtějí zakázat všechny tělesné tresty. Opravdu si myslíte, že by to byl nejlepší způsob? Nesmět dát dítěti na zadek nebo pohlavek v přiměřené míře na vyučenou?
Co vám pak z takového dítěte vyroste, když před nikým a ničím nebude mít respekt?

Beru ovšem i v potaz to, že na každé dítě platí něco jiného. Někomu stačí dát jednou upřímné kázání a na jiného musí být „tvrdší ruka“. Myslím, že každý rodič by měl vychovávat tak, jak si myslí, že je to nejlepší.

Já tedy tak vychovávat budu.