Etický zákon střetu

Tam, kde se mnozí raději snaží se vyhnout otevřenému střetu, konfliktu, třeba i konstruktivnímu, mnozí rezignují a raději zjistí, že pro ně je lepší opustit pozici zastávanou z „bezpečného místa“. Ale to je chyba. Není to samo-sebou ani návod na to, aby člověk se vrhal do otevřených konfliktů, zuřících nepokojů, atd. Jde o jiné stanovisko. Vyhnout se střetu, nepodržet si stanovisko, případně jej opustit je špatné. Známé je to již ze staré doby. Ti, kdo se neosvědčili za svou vlast, obec, nebo jenom názor byli stejně tak závadní, jako ti, kdo otevřeně polemizovali, tedy bojovali a unášeli se na vlně střetů.

Máme na pracovišti, ve škole, s rodiči, nebo kamarády začít otevřeně diskutovat, nepodloženě a bez podkladů „bojovat“ a snažit se o argumentaci? Jak moc je nám nakloněna štěstěna našeho argumentování? Moc ne, pokud se nebudeme snažit o to, vstoupit do střetu. Neznamená to začít šílet, nebo jakkoli psychicky deptat protihráče, ale spíše naopak, vést dialog, který by měl nějaký smysl. Je zřejmé, že diskuse typu: „udělej toto protože“, nebo „bylo by potřeba tento projekt dodělat protože“, a mnohé další jsou z hlediska jejich argumentovatelné povahy nepopiratelné a tudíž se nedají nějak zpochybnit. Argumentační hru můžeme hrát tam, kde se jedná o logiku. Tam, kde můžeme nějak soupeře z hlediska jeho výstupu podchytit, uchopit a tezi, nebo výrok mu znegovat, či minimálně jej dostat do svízelné situace, kdy bude nucen uznat svou argumentační porážku. Nechce tato praktika žádného zvláštního přístupu. Stačí pojmová výbava, která ale v leckterých případech není nutnou zárukou, ale především trpělivost, čas, a pochopení. V místě kde jsme ochotni naslouchat, jsme schopni kumulované napětí polarizovat a zpět vrhnout do prostoru střetu. Tzv. „to odehrát“. Nejde o jinou techniku, než poslouchat, přemýšlet a najít prahový bod zlomu, za který uchopíme celý problém a ten pak jako domeček z karet padne, neboť zdánlivě nepatrná argumentační chybička důsledkem polarizované argumentační energie bude ta tam a prorazí zdánlivě pevnou argumentační plochu, kde do té doby byla pouhá dírka, kudy unikla argumentační chybička.

Tahle nicka, která se zdá nicovatá je naším vítězstvím. Povětšinou se většina argumentací, rozhovorů a diskusí odehrává spontánně, a proto k tomu přistupuje z větší, či menší dávky lidská emocionalita. Ta člověku může pomoci, neboť v rychlém argumentačním sledu se může člověk „chytit“ na banalitě, která je více než jen banální, ona je přímo fatální. Je zničující.