Bůh není pravdou...

Tam, v místě kde lidi říkají a tak nějak neurčitě mluví o Bohu, mají na mysli pravdu. Rozumovou a z rozumu vzešlou pravdu. Nic jiného. A ať jsou to věřící, nebo „v něco“ věřící, dávají označení Bůh všemu, co je pravdivé, ne-klamné, jasné. Ale je něco jasného? Máme pochyby. My všichni máme pochyby. Vlastně rozum pochybuje pořád. Něco vymyslíme, a ve většině podle úvahy rozumu realizujeme. A pak už jen čekáme, na čí straně se ukáže, nebo zjeví pravda. Vlastně… Když do stroje vložíme přísady, něco od něj v realizaci očekáváme. Očekáváme od stroje aby zjevil pravdu. Aby se jako předmět realizoval v „nejvyšším božství“ se svou pravdou. Bůh není pravdou. Pravdou je to, co je Bůh. Bůh jsou pravdy v tomto světě. Proč? V nich jsou vložené naše úmysly, naše snahy, záměry, úklady atd. Zamýšlíme se zítra vzbudit a něco dělat. Rozmyslíme, uvážíme a zapojíme do součinnosti a souhry mozkovnu. Ta nám z předpokladů, přísad, vyvodí očekávané, tedy pravdu. Přísady jsou vždy takové. Ne naše, ale obecné a platné vždy. Jestli ze zkušenosti, nebo nikoli, je otázkou, která není důležitá. Předpokladem Boha jako pravdy je očekávání. Napětí a zatajený dech, který nesmí být jenom rafinovanou scénou, ale právě lidskou zaujatostí. S očekáváním zítřka očekávám i pravdu, kterou si umyslím. Očekávám Boha, pravdu, která přijde. Pravdy vlastně vždy přijde, nebo se zjeví. Počítač „nespolyká“ údaje, které jsou špatné, stroj nevhodné pokyny, příroda nesprávné postupy a konání, zvířata nesprávné postoje, jednání a lidi?

U lidí je problém. Pravda je u lidí jinak. Lidi, my, my všichni hovoříme o pravdě jenom tak. Jenom tak neurčitě, s obavou, nějak. Nebereme vážně pravdu, a tím i Boha. Očekávání je lidsky nelidské. Rozum se z lidí vytrácí, odvání jako laciná vůně. Opouští je stejně jako jejich napětí, očekávání, zatajený dech, dětská radost. Tím se lidi připravují o pravdu.

Mnoho lidí věří na Boha, ale když se jich zeptáte, jednotnou představu o tom co je Bůh nedostanete ani od dvou lidí. Staví si za popis Boha něco, co tam není, nebylo a nikdy nebude. Bůh, jako nejvyšší pravda rozumu, musí být bohem spekulativním, myšlenkově-rozumným, tedy filosofickým. Proto rozumový Bůh je označen jako bůh, jako pravda. Věřící za Bohem vidí symbol, rozumní, intuici, tušení pravdy, a tedy pravdu samotnou. Kdyby většina věřících za Bohem hledala pravdu, jako uvažující lidé za bohem, byl by svět světlejší, jasnější, pravdivější.

Věřící upadají do klamných temných očekávání, doufání, smutku. Cestou je jim říkat, že už od narození nemají jenom otrocky čekat na víru, spasení, zázrak zvaný příroda, ale že se mohou vydat na cestu sami. Nechť každý v sobě objeví boha, pravdu. Každý hledá a snaží se uchopit pravdu. A nikdo ji nemá. Všichni se jí tak nějak blíží. Pachtí a brodí se blátem hledání za cizí vírou. Osvětlení rozumných pravdou boha! Za živa zemřeli jen věřící a doufající. Víra v boha, pravdu, kterou uvažují já je nesmrtelná, a pro všechny možná. Vzbuďme v sobě rozum, který čeká v podvědomém spánku každého z nás. Spekulativní bůh je tu, tady a uvnitř tohoto světa, ne ve vesmíru, ale uvnitř mikrokosmu. V ně nás samotných. Tam čeká.