Dobro a zlo v nás

Každý člověk je schránka ve které přebývají obě nejsilnější hybné síly lidské existence – dobro a zlo. Není pravda, že člověk je jen dobrý nebo jen zlý, záleží nejen na jeho schopnosti sebeovládání a rozeznávání toho, co je dobré a zlé, ale i na úhlu pohledu. Člověk nechal utratit psa – je zlý, protože se bezohledně zbavil věrně a oddaně milujícího tvora. Ale pes byl starý a trpěl bolestmi. A náhle je tentýž člověk hodný, dobrý – poskytl akt milosrdenství svému němému příteli, ačkoliv jeho smrt jej bolestivě zasáhla a jeho žal ze ztráty je bezmezný.
Nemyslím si, že je člověk v okamžiku zrození více zlý nebo více dobrý. Na jeho osobnost má vliv prostředí a záleží na člověku samém, zda dokáže zlo v sobě potlačit. Někdy se říká, že měl člověk štěstí, že potkal někoho, kdo mu ukázal správnou cestu. Jiný, třeba stejně dobrý, měl tu smůlu, že žil v prostředí plném negativních vlivů – zloby, závisti, zrady, falše a nelásky a nedostal pomocnou ruku a sám neměl dost duševní síly či odvahy se z toho mravního bahna vymanit.
Už v Bibli se praví, že vše, co učiníme, se nám vrátí. V případě zlých skutků to platí dvojnásobně, někdy špatný čin jakoby strhl lavinu dosud neviděného zla, která zavolá svého „autora“. Také proto se nám zdá, že zla je na světě víc, neboť je více vidět, protože dobro často zůstává skryté. To ovšem neznamená, že by zlo bylo silnější. Dobro, byť neviděno, má mnohem větší moc, vede ke štěstí, spokojenosti i pocitu naplnění. Cesty dobra jsou však těžší, strmější a trnitější, lze snadno sejít z této stezky a ponořit se do hlubin zla. O to sladší jsou pak plody pro toho, kdo vytrvá. V podstatě tedy záleží na každém z nás, jakou cestu si vybere.