Na hradě a v podhradí

Kráčím po kamenité cestě vzhůru ke zřícenině. Neujdu ani pět set metrů, když se podél cesty vztyčí mohutné hradby. Popojdu ještě kousek, až před silná dubová vrata. Než dorazí náš průvodce, marně se pokouším zachytit sluneční paprsky, protože mi začíná být zima. Neuvědomuji si však, že stojím ve stínu kamenné stavby a její stín pohltil ten můj. Za obrovskými vraty něco zašustilo, bylo slyšet i zachrastění klíče v zámku. Po chvíli se dveře otevřely a mladý průvodce nás vyzval, abychom vstoupili do tajemného hradu.
Už když vcházím do vrat, udivuje mě podivný zápach. Zdá se mi tu poněkud vlhko a je tu větší chladno než venku. Jakmile se třeba jen nedopatřením dotknu kamenné zdi, musím urychleně stáhnout ruku zpět, protože zeď je velmi studená, mokrá a nepříjemně kluzká. Podlaha také docela klouže, takže si musím dávat pozor, abych se neocitla na zemi. Prohlížím si pozorně všechny místnosti, poslouchám monotónní, ale zajímavý výklad našeho průvodce. Teď už jen zbývá vystoupat několik schodů nahoru do věže. Stupně jsou hrubě vytesány z kamene, všechny jsou přibližně stejně široké, ale každý je jinak vysoký a žádný není dokonale rovný. Sem tam z nich vyčnívá menší kamínek, občas i velký kámen.
Hned jak dorazím na vrchol, naskytne se mi přenádherný výhled na okolní krajinu. V údolí pod hradem se ve větru vlní nevelká říčka. Kolem ní se rozprostírá menší městečko . Dál za městem jsou rozsáhlé lesy, louky a pole. Nechce se mi věž tak rychle opustit. Je to jediné místo na tamějším hradě, kde je za slunného dne tepleji. Sluníčko sem svítí naplno.
Obcházím po ochoze několikrát stále dokola a kochám se tou malebnou přírodou, kterou zde mám jako na dlani. Představuji si jak v těchto místech před mnoha lety zuřily boje a slavný vojevůdce Jan Žižka z Trocnova zde přišel o své druhé oko. Nechtěla bych žít v tehdejší době. Z mých představ mě vyruší až průvodce, který nám oznamuje, že je konec prohlídky.
Znovu jsem stanula ve stínu onoho vysokého „monstra“. Ještě naposledy se za ním ohlédnu a pomalu odcházím.