Existenciální problém společnosti,

Každý den, každou hodinu se ukazuje závažnost problémů společnosti, problémů jedince, žijeme v dynamické době, době náhlých zvratů, změn atd. Hluboké problémy se simplifikují, postrádají na své bytostné a volající existenciální hloubce, stává se z nich povrchní žvast, plytké a jenom tak pronesené slůvko do éteru. Víme všichni, všichni o tom mluvíme, někteří přemítáme jak to řešit ,ale tím se ze závažného problému stává nezávažný problém. Problém existence společnosti je problémem existence jedince. Nevíme jak máme jednat, co máme dělat. Nazval bych to třeba pro tuto příležitost existenciální etika, nebo prostě jenom problém jednání člověka, jedince který existuje v čase, prostoru a dané tradici. Proč v čase, prostoru a tradici vysvětlím posléze. Existenciální etika si našla své místo, a hodlá již dnes dokázat, jak se to má s chováním, jednáním a mravností v dnešní poněkud zvláštní době. Člověk zapomněl na svou bytostnou existenci, na to co je mu nejvlastnější. Projev jeho lidskosti se pozvolna vytrácí jako vůně laciného parfému. A tím více čím je v zapomnění, tím více se stává ne-člověkem. Jiné pojmenování by bylo poněkud vágní, a nevýstižné. Říci o člověku, že by jeho problémem měla být transformace, či přeměna na zvíře by byla pejorativní a hanlivá urážka zvířat. Ty samotné se v nic jiného přeměnit nemohou. Jejich podstatou je zvířeckost. Ale člověk může ve své svobodné možnosti volit a zvolit upadnout do polohy a podoby jemu nevlastní ne-lidskosti. Je přeci rozumná bytost, jak nás o tom přesvědčuje biologie? Jo.
A co k tomu může říci existenciální etika?
Problém nazvaný existenciální etika je zjednodušeně založený na odpovědnosti konkrétního jedince, na jeho možnosti schopně a požadovaně, na základě úsudku zvolit mezi možností. Ať bude jakákoli možnost zvolena, bude důsledkem jednání člověka existence. Proto není možné člověka vymanit z volby. Je vždy představen k nějaké volbě. Příklad by výstižně mohl dokázat, co tím mám na mysli. Jestliže ráno zaklapnu zvonek budíku, mám na výběr. Buď se otočím a budu nadále spát (mimochodem asi nikdo nemá rád vstávání, a dosní svůj sen), a nebo si uvědomím že dnes je pro mě nový den, něco mám vykonat, zapsat se do dějin nějakým aktem, projevit se v dějinách. Takže, kdybych zapomněl na svou existenci, spal bych dál. Odsunul bych svou existenci, svou konečnost a smrtelnost do pozadí zapomenutelnosti. Neuvědomeně bych žil v marné představě. Ale jelikož jsem se rozhodl konat, rozhodl jsem se pro své jednání tady, teď a v této souvislosti, vstanu a projevím se. Neříkám že většinou půjde o běžnou denní rutinu, ale oddalovat si existenci tím že ji budu zatlačovat do nevědomého nevědomí mi nikterak na mé konečnosti nepřidá.
Proto etika, a konání člověka má existenciální ráz. Jestliže něco chci udělat, třeba vstát, nebo dále spát, nemá smysl meditovat a rozjímat o tom, ale přímo to udělat. Jestliže budu chtít zavolat kamarádovi Pavlovi, zavolám mu, nebo ne. Vyberu jednu z možností. Jestli bude v konečném důsledku správná, nebo ne zjistím tenkrát, když zaujmu dané stanovisko. Tím že se v dějinách projevím. A proto problém lidské etiky, konkrétně té existenciálně pojaté je v tom, že člověk bez projevu v čase, prostoru a tradici není ničím. Proč zde již po několikáté, vždy vědomě, používám určení jako čas, prostor a tradice? Čas je problémem lidské existence. Co to znamená? Že totiž čas o sobě a jako takový souvisí s lidskou existencí jako den s nocí. Je to nerozlučitelná dvojice. Přemýšlet o existenci a nebrat v potaz čas, jako určující veličinu je nesmyslné, a v tomto případě i naivně-absurdní. Existence je „plnou existencí“, je v ní abstrahován čas a také prostor a dějinná tradice. Čas je něco, co by v naivní a prosté úvaze, která by byla například psychologisovatelná jako něco, co by mělo nahánět lidem strach. Ale je tomu doopravdy tak, že by se lidé měli obávat „svého“ času? Čas je zde myšlen jako cosi, co lidskou existenci jako takovou umožňuje, je to předpoklad existence, ale i zároveň etiky. Etiky, která se odehrává v čase, prostoru a určité tradici. Strach, či úzkost z času, případně z lidské existence je pouhým marginálním příznakem, který se odehrává spolu s existencí. A jak vysvětlit lidský prostor? Prostor pro člověka je vyměřen tak, že se v něm samotném odehrává lidská existence, realizuje se v něm samotný člověk. Horizontem jeho lidství se mu tak stává svět. Proto při naší spekulativní úvaze velmi záleží na horizontu světa. Svět je zde kategorií lidské existence. Je to konstitutivní pojem lidské existence. Ustavuje existenci samotnou, umožňuje člověku „prožitek“ existence. Doufejme, spolu ruku v ruce s danou spekulací, že se existenciální etika nestala pouhý abstraktem, ale naopak, je to vysoce praktická a životní záležitost. Dnes už většina lidí ví že nemáme „nic“ v ruce, ale vždy již něco uchopujeme. Jsme manipulátory, ale zároveň i vlastníky. Jedna z mnoha jsoucen, které nám schází je zákon. Nedostává se nám ničeho pevného, řádu podle kterého máme konat to, nebo ono. Desatero je fuč, stejně jako to, že je již společnost plně sekulární (nejsem výhradně proti této situaci, jen na to z pochopitelných důvodů poukazuji) a kodex budovatele socialismu taky jaksi v dnešní době nebyl patřičně aktualizován pro naše potřeby ?. Teď tedy vyvstává otázka, snad by mohl někdo namítnout. Jak tedy má člověk ve společnosti jednat a žít? Musí se sám vyrovnat s tím, že již neexistují manuály, příručky a návody jak naložit se svým úkolem, s životem. A proto je nezbytné lidem říkat, že tu existuje cosi jako jejich vlastní zákon, předpis, kodex, nebo řád. Tento řád zvu existenciální etika. Chovat se a jednat tak, že jsem ve volbě. Tedy volit.