??? těžko říct

Velký skelný modrý oči se mi vrývají do mozku a čtou tam moje myšlenky. Opravdu to jde? Jen díky jednomu nášlehu? Dokáže tohle trocha bílýho prášku? Sakra, znělo to tak obyčejně, ale přitom upřímně. Mluvil tak jistě, jakože mě nechce přesvědčovat, jen mi to prostě říct, vysvětlit proč to nejde, možná říct mýmu podvědomí ať neblbnu a vzpamatuju se, že tohle vyjít nejde! A že tohle ani nechci! Jako by mluvilo moje já a ne on. Děsí mě, že tohle je vážně možný, že to je realita, která vypluje na povrch během 1 sekundy. A ještě víc mě děsí, že mám touhu tohle taky zažít, umět to, alespoň jednou. Vcítit se do druhých tak, že jim odpovídáš na to, co nikdy nahlas nevyřkli, že vidíš to, co druzí nemají šanci vidět, že slyšíš i mravence dupat,...
Zatím z toho mám respekt a moc dobře tuším, že vše hezké a tohle obzvláště si vybírá krutou daň. Vědět, že jednou mi bude stačit, neváhám. Jenže člověk chce víc a víc a víc... Je to tvor nenasytný a věčně bažící po všem příjemném.
Jak dlouho dokážu odolávat...?