Lékaři a pacienti

Ten, kdo se rozhodne stát se lékařem,brzy pochopí,že lékař není povolání, ale poslání. Dobrý lékař se dokáže vrátit do problému pacienta, ví, že nemoci mívají svůj původ v psychickém stavu pacienta, a proto se nesnaží léčit jen tělo ale i duši. Lékař musí umět najít k pacientovi cestu, získat jeho důvěru a přesvědčit jej o správnosti svého počínání. Poslání lékaře spočívá v tom, že prakticky stále „pracuje“. Lékař není dělník v továrně, který si v určitou hodinu odpíchne konec pracovní doby a práci a starosti s ní spojené nechá za bránou závodu. Lékař je stále spojen se svými pacienty, musí být připraven kdykoliv poskytnout pomoc bližnímu. Také se musí stále učit, neboť lékařská věda se stále vyvíjí a objevuje stále nové a nové léky a postupy a lékař je musí umět akceptovat a uplatňovat v lékařské praxi.
V dávných dobách bylo lékařství a lékaři nepříliš oblíbeno, lékaři byli považováni za šarlatány a lékaře často zastupovali prostí obyvatelé obcí, kováři nebo i kati. Využívali znalosti přírody a léčily bylinkami; mnohé „babské rady“ využívá například dnes alternativní medicína.
Vztah lékař – pacient však znamená i vztah pacienta k lékaři. Tak jako lékař, tak i pacient je „jenom člověk“ a jako člověku jsou mu vlastní emoce – strach z léčby, nedůvěra k lékařským zákrokům, ale i neukázněnost, nedodržování léčebného postupu a pokynů lékařů. Nedůvěra a strach jsou pochopitelné a je na lékařích a zdravotnickém personálu, aby pacienta uklidnili, získali jeho důvěru a vysvětlili mu, co s ním budou dělat. Neukázněný pacient – to je postrach lékařů. U malých dětí je to pochopitelné, když se bojí, pláčí a nespolupracují s lékaři. Ale pokud se podobně chová dospělý člověk ? Pokud má zakázány určité potraviny, alkohol či kouření a přesto si všeho bez výčitek dopřává a pak, když se jeho choroba nelepší či dokonce zhorší, přičítá vinu lékařům a podává stížnosti. Takoví pacienti jakoby se snad ani nechtěli uzdravit, viní ze svých vlastních pochybení své okolí a nechtějí pochopit, že chyba bývá v nich samých.
Jak již bylo řečeno, i lékaři jsou lidé a medicína není všemocná. Bezmocnost lékaře, kterému umírá pacient a on pro něho nemůže udělat nic jiného než tišit bolest, však patří k povolání, které si vybrali stejně tak jako onen těžký úděl sdělit příbuzným smutnou a krutou zprávu. Pro to všechno patří lékařům alespoň náš dík za péči, kterou nám věnují.