Potkat se s filosofií a zemřít...

Nevím, vlastně, kdo ví? Já teda ne, jenom se pokouším o takovou etudu, nebo spíš variaci. Položit silné tvrzení jako je „potkat se s filosofií a zemřít“ neznamená nic jiného, než že filosofie ukazuje jak moc velkou sílu přitáhnout svou gravitací k sobě antropoidní jsoucna (především člověka). Setkat se s filosofií, doopravdy ji zakusit se všemi dodatky, doplňky a v její danosti je úkolem. Úkolem, který nás má přivést ke smrti, ale dříve nás na ni připravit. V podstatě neznamená to náhodou že nás filosofie má předem připravit na život a pak teprve na smrt? Jo, tak to je. Má nám ukázat že stejně, jako ti druzí, dojdeme ke smrti. Ale na rozdíl od ostatních, co jenom životem „proplujou“, je tu možnost se setkat s něčím co nelze nějak naplno a bezpečně rozumem vysvětlit, a přitom to není mystické, sektářské, a není to nějaký absurdní šlendrián, chaos, nebo básnění (ne v pejorativním významu, nic proti němu ?). To je filosofie. Zdánlivě jednoduchý problém, překlenutelný prožitkem, nebo slastí v silném slova smyslu, je ale ukázán ve filosofii jako připravenost. Nemá jít o hostiny a pitky, i když to k životu v daných případech patří ?, stejně jako ne o hloubavé čtení knih. Slast života není popíjet ho doušky naší rozverné nutkavosti, chtíče, ale zároveň ne ukázněné školní a mentorativní vědomosti. Prožitek smrti nemusí být nikterak intenzivní, ba dokonce může být prost všech psychologizujících defektů a přívažků a přitom může být stejně platný, jako prožitek hudby, myšlenky, pojmu spravedlnosti, dobra, lásky, atd. Je vždy nutné hledat za všemi našimi prožitky a za vším co děláme v životě vědomou existenci smrti. Smrt, a to nejenom naše, existuje, je tu v každém okamžiku přítomna. Potkat se s filosofií znamená, mít na paměti, že zítra tu už nemusím být, že jsem konečný, a čas je mi vyměřen, v přesnějším vyjádření, že smrt je mi vždy nablízku, je mi partnerem. Smrt jako taková, a především ta filosofická je nejlepším a nejdůvěrnějším partnerem člověku. Není to mámivá a chlácholivá dobročinná utěšovatelka bolestí. Nota bene už vůbec ne fysických, nebo niterných, srdečních. Od toho je jiná věda, medicína, psychiatrie, psychologie, a další. Filosofie je přípravou na naší smrt. Je to skvělá matka, připravující nás, obávající se o nás, a zastřešující celý náš průběh života, či smrti. Ne nahodile se ukazuje a především v dnešní době, jak málo je v povědomí, či podvědomí lidí, nutkavá potřeba spolupracovat s filosofií (a přitom si to ani někteří neuvědomují). Věda zatím hraje vabank. Ale dlouho nebude věda, ta vysvětlovatelka všech daných názorů na prvním místě a bude muset pustit „ke kormidlu“ filosofii, nebo minimálně jí dát v některých soudech za pravdu. Že totiž zemřít neznamená nic. Znamená to naše odhodlání, odhodlání připravovat se, každý den svědomitě a pečlivě, na to co by mohlo být v naší nezajištěné svobodě. Zemřít znamená být si vědom toho, že žiji, a že nepřežívám. Mnoho lidí o smrti nemluví a když, tak ve velmi afektovaném a emocionálně zabarveném významu. Většinou jako marnivé zpovědi skončivších sebevrahů, nebo labilních jedinců, kteří smrt nepochopili, a nebo se ani nesnažili. Styk s filosofií, nevšední setkání se znamená důležitý obrat. Nutí nás odhlédnout od všední reality, a zamyslet se, a povznést se nad okrajové problémy, které si lidé „vymýšlejí“ aby zaměstnávali sami sebe, krátili si čas a zapomínali na svou bytnost a jejich „kousavé a hryzavé“ nitro, dále pak terapeuty, lékaře a další. Je to velmi sobecké, dávat si v životě problémy primitivního charakteru. Ba co více, je to egoistické. A filosofie, či snad smrt není egoistická. Je oznámená, jako hlášený host na naší návštěvě a není nějak zásadně hotova. Proto jsme li připraveni, návštěva a setkání nás nepřekvapí. Známe to, přijde návštěva, jenom tak na honem, ne-ohlášeně a najednou jsme vytrženi a otřeseni, co že se to stalo. Proto se není nutné schovávat za zeď naší sobeckosti, nepřipravenosti, neodhodlanosti, konformnosti a pohodlnosti. Je to jako čekat dobrého přítele s šálkem kávy, a oplatkami na uvítanou ?. Ne, to je moc idealizované, ale třeba tak, že budeme vědět, kdy má přijít. Stihneme se připravit, nachystat. A víme na čem jsme. Zaskočení, nepřipravení se ve styku s filosofií, konkrétně se smrtí cítí být dotčeni, co se jim to na duši stalo, proč zrovna teď. Odkládali tu problematickou a velkou otázku, jakou smrt je. Zapomenuli na ní, a ona se, jako dobrý přítel připomněla sama, kdy že to měla přijít. Snad evangelium na některém místě praví o pannách, které měly čekat svého ženicha. Jedna skupina byla připravená, ta druhá nikoliv. Jedna měla olej do lampy, aby očekávajíce spatřili v noci jeho příchod, druhá ležérně spoléhala na jeho příchod až na místo. Zdánlivě nesouvisející analogie. Proč to uvádím? Snad vytržené z kontextu a poslepované jako špatný projekt z novinových výstřižků, ale… Smrti buď můžeme jít vstříc, jako našemu partnerovi, se kterým budeme společně „dovádět“ a žít život, a nebo jít odlišným tempem jinou cestou. Ale stejně jako všechny cesty vedou do Říma, vedou všechny životy ke smrti. Proto jedno jakou stezkou, ale vždy tam. Partner či partnerka, a lépe vyjádřeno, spolu-ochotník kráčející na naší cestě s námi. Smrt není host odvolatelný, je zde, tu v tomto světě. Vezdejší svět je smrtí prodchnut. Proto i olej lampy, se kterou můžeme hledat smrt v této metafoře je vědění, připravenost, tedy filosofie. Setkání s filosofií je naším prvním a výchozím setkáním s naším celoživotním partnerem. Nemá to zde vyznít jako nějaká truchlivá výpověď, znehodnocující filosofii na roveň depresivních argumentů o její neschopnosti. Ba naopak. Filosofie má vést člověka k jeho hlubšímu porozumění sobě a všemu kolem navzájem. Nemá být zapomenutostí na existenci člověka, na jeho smrt, život, prožitky, atd. Má být povznášejícím principem. Jestli povznáší do výšin náhledu nad banalitu smrti, pak nebýt filosofie, problémem by nám bylo jak se vypořádat s tou či onou krizí v životě. Je nutné si to filosoficky a racionálně odůvodnit, shledat stanoviska obou argumentů, pro a proti a snažit se o porozumění. Říci o smrti, že je hrozivou noční můrou všech lidí by bylo laciné na její adresu. Smrt musí být součástí života, jako je tomu i v jiných kulturách a společenstvích a nebudeme z ní samotné, stejně jako ze života cítit nesnesitelnou lehkost, či tíhu údělu. Proto si myslím, že potkat se s filosofií co nejdříve, vede k zásadnímu obohacení našeho života. A tedy postavit si smrt do problému, mluvit o něm a přemýšlet jako součást úvah oproštěných od psychologismů a problémů, je úkolem dnešního člověka. Ne člověka uspěchaného z práce do práce, ale spěchajícího od zapomnění k zapomnění. Mezi prací, a zapomněním existuje drobná shoda v tom, od čeho nás odvádí. Filosofování jako myslivá činnost není práce ve smyslu dnešní doby. Je to spíše úděl, něco svěřeného na opatrování, nebo řekl bych poslání, nebo po-volání. Nemůže v tomhle případě jít o práci „cvičené opice“ tahající předměty přes čtečku v supermarketu, ale o cosi životně důležitějšího, co není pro „každého z nás to originální“ a „pravé“. Někomu to může přijít jako hra, jinému jako poslání a úkol k vyřešení. Ale setkání s filosofií, a setkání se smrtí není v žádném případě hrou ve smyslu, že když bude „game over“ začneme od znova. Tato hra je hrou neopakovatelnou, jmenuje se smrt, či chcete-li život. Existence v posledku u člověka znamená vydat se vstříc všem pohádkám a zapomenutostem. Na to je filosofie příliš vědecká, problematická a komplikovaná, než že by to byla hra, i přesto, že se mnohým jeví jako „něco navíc“ co k praktickému životu nepatří. Hlavně se jeví lidem jako „něco navíc“, kteří mají již svůj absolutní názor na svou existenci, na svůj život, hodnoty, postoje, atd. Lidé reflektující, upravující své názory dané svým duchovním a duševním vývojem jsou schopni zjednat filosofii patřičné místo ve společnosti. Avšak vždy s vědomím a pamětí na to, že: „styk s filosofií znamená nakazit se, zemřít a vědět o tom“. Tedy připustit si svou lidskost, ohraničenost, malost, ve vztahu k čemusi nás samotné překračující, k Pravdě.