Opustit zemi znamená zemřít?

Co znamená když řekneme že opouštíme zemi? Já nevím. Moje pouhá domněnka vede ke stanovisku, že tím, že opustíme zemi můžeme zemřít, ale také nemusíme. Je to velmi komplikovaná úvaha a složitá otázka. Co hledat za smrtí země a opuštěním země. Snad že smrt je jistým druhem opuštění země, ale není horší opustit zemi za života? Třeba cestou, únikem, útěkem ze země? Koneckonců jsou to velmi známé motivy „utiskovaných“ lidí. Ale to by bylo jenom povrchní konstatování že tomu tak je. Ale neskrývá se za smrtí a útěkem cosi více? Jo. Je to větší a komplikovanější. Smrt je opuštění země, to je pochopitelné, ale v podstatě pochopitelné do určité hranice. Dál je smrt nepochopitelná. Stejně jako nahodilý lidský život je i v případě opuštění země smrt nahodilá. Je to souhra, náhoda, očekávání. Opustit zemi znamená umřít.
„Naše země“ nás přestane vyživovat, poskytovat nám svou ochranu, život, svou plnost a možnosti. Utopíme se v záplavě nenasytnosti, hladu a to nejen z jídla, ale především duchovního a duševního. Nebudeme mít oporu a základnu pro naši výživu. Staneme se duševně a fysicky pohublými, a zesláblými. Naše pouť skončí z nedostatku many. Božské many která je v nedohlednu. Stejně jako jakákoli strava a potrava. Voda je znečištěná, pole zamořená pesticidy, vzduch kontaminovaný. Máme to ale světlou budoucnost. Strava je nutná, ba je nejdůležitější. Čím budeme živit svého ducha, a své tělo? Postará se o nás ta „všemocná“ věda? Ne, to od ní nemůžeme čekat. Věda jenom lacině a povrchně reaguje na všechno, co by se mohlo stát jejím odběratelem. Věda je dobrý producent. A zákazník? Ten je bezohledný poživač, což ovšem nezmenšuje nabubřelost vědy. Ta kypí a je živena sama ze svého příkladného absolutismu, a výsostného postavení. Proto ve vědě není možné hledat spojence pro výživu. Výživa duchovní a duševní není starostí vědy. Věda si hraje své variace a harmonické sonáty, kterými jako múzy zvábí kde-kterého nekritického posluchače. Hraje podle oblíbené partitury a nechává lidi v úžasu z toho co všechno dokáže. Jenom nám věda neříká co sama nedokáže. Za to se snad stydí. Není jí příjemné odhalení, že potrava a strava pro člověka jde zcela mimo ni. Věda nikdy nebyla, není a nebude schopna člověka „správně vyživovat“. Člověk je živen vědou, ba někteří se i vědou živí, ale není to jenom taková „hra“? Aby se to dělalo? Já myslím že jo. Věda a celá vědeckost se dělá a přitom se zapomíná na smrt, opuštění země a život. To jde velikým poloměrem okolo vědy a ani se jí netekne. Výživa pro člověka uvadá a uvadne bezprostředně v době, až pocítí jak všemocně malomocná je ta věda. Ta věda, která nás nechává spát v tom letargickém a blouznivém spánku naší vlastní pohodlnosti. Spoléháme na ni ve většině případů. Koneckonců i autoři na ní spoléhají. Píší přeci pomocí techniky. Ale to je samotné odvádí od toho, že ještě je ve světě něco navíc. Nějaká přidaná hodnota. Která je skrytá a mocensky nevymahatelná. Ta je za hranicí poznatelnosti. Takže v tomto vidím úskalí každého procesu vyrovnání se s vědou, třeba hodlající zajistit alimentární povinnosti. Věda je sama v belhajícím se blátě. Proto se tu snažím ukázat, že člověk musí opustit svět, aby se zbavil vědy a techniky. Té chladné alibistické zrádkyně, co pěje harmonické sonáty a lidé ji toliko rádi naslouchají. A myslí si že se o ní postará primární zemědělství se svými potravinami, případně potravinářský průmysl. Ale kdo řeší duševní a především duchovní stravu člověka? Ta zůstává v pozadí nenasytných zájmů produkce. Produkuje se věda, a jak se naplní a vyživí duševně a duchovně člověk se neřeší. Vlastně proč. Hlad a žízeň se utiší a duševní a duchovní hlad je jenom cosi navíc. Věda si to nepřipouští a proto s tím nehodlá nic dělat a odkazuje na to, že něco jako duševní a duchovní hlad neexistuje. Z jakého důvodu taky. Lidem dáme potraviny, jídlo a ať jsou ticho! Nikdo ať se nesnaží plnit si duchovní a duševní zásoby. To je proti účelu vědy. Proto má do jisté míry smysl opustit zemi, ale ještě to zde v tomto případě neznamená obětovat se jako „samaritán“ pro nedůslednost a povrchnost vědy. Opustit zemi má smysl. Totiž mimo zemskou gravitaci a všechno to, co nám vštěpují ti „znalí“ vědci je svět, kde se lze vybavit zásobami pro svou potřebu. A to především duchovní a duševní. Tento svět, jak jsem naznačil neposkytuje se svou přílišnou metodičností a vědeckostí prostor pro správnou výživu ducha a duše. Opuštění vezdejšího světa je účelné, ale je třeba ho chápat na pozadí všech, ještě se rozvíjejících věd. Hovořit o úniku z tohoto světa by bylo poněkud banální a prostořeké do té míry, pokud by mělo navodit jakousi revoluční revoltu proti výživě. Ale to je zde jenom okrajové. Jemněji a hlouběji bych se zaměřil na svět který je mimo tento vezdejší. Který existuje tam kdesi, kde každý nachází nejen potravu pro ducha a duši, ale zároveň tam, kam se utíká schovat před nepřízní vědy, a její neschopnosti zajistit božskou manu pro člověka. Je zvláštní že ne tolika lidem dochází, jakých zločinů a především vyživovacích se na nás věda dopouští. Ale zjevně to většině nevadí, až na pár trosečníků. Tito „trosečníci“ se nespokojí se žaludeční pohodou. Musí opustit vezdejší svět aby se naplnili, a ukojili duchovní a duševní hlad. Je zvláštní, že když věda deklaruje svou mocnost, proč nevyřeší věci duchovní a duševní? Je snad tak chabá a nebo to není její věc? Zřejmě bude argumentovat tím, že to ať si řeší někdo jiný. To není problém převoditelný do lidské existence, do lidské bytosti, do té jedinečné struktury, která je tu, zde. Věda by zkolabovala, kdyby na svá pomyslná bedra vzala otěž duchovních a duševních privací a nedostatků. Stala by se z ní pohádka. Pouhý výsměch a divadelní představení pro nás lidi. Ale to ponechme stranou. Na adresu vědy se nehodlám vyjadřovat. Takže tedy snad konstatování k výživě, kdybychom se snažili vědě zjednat nápravu, musela by slevit ze svojí vědeckosti, přísnosti a primárnosti a zlidštit ji. Ale zeptejte se vědců, jestli pro duševní a duchovní zásobení člověka sleví. Asi stěží si podtrhne podložku pod svou základnou.

Zkusme se podívat na problém na vyslovený problém ochrany. Komu není bezpečno ve své zemi, ve své výseči reality, do které se utíká ubezpečit sám o sobě. Každému z nás je bezpečno v zemi která je nám důvěrně známá. To ještě neznamená že je to naše rodná země, s naší rodnou a ú-rodnou oblastí. Ne. Ochranu člověk nalézá, jak jsem výše ukázal, v místech svého ubezpečení se. Kde je člověku nejbezpečněji? Odborníci na bezpečí, policie, a další bezpečnostní složky a sbory by mohli podat výstižnější a oprávněnější úvahu o tomto tématu, ale vystihli by v ní vše? Někomu by se mohlo zdát že v domě plném zabezpečení, mnoho petlic, zámkových nástrojů a přístrojů nám bude bezpečno. Ochrání nás dveře silné jako skála. A okna pokud možno nerozbitná. Tak takový modelový pohled by jistě vydal některý z bezpečnostních znalců. Ale to není to, oč mi jde. Přeci jestliže budeme bezpečně a zabezpečeně požívat ve svém soukromí bezpečné domácnosti, nebudeme doopravdy v bezpečí. Smrt a konečnost, tedy i opuštění může a s největší pravděpodobností, že se tomu tak stane, nás zastihnout za zdánlivě zabezpečenými ohnisky vniknutí do našeho bezpečného místa usebrání se. Proto je pro svoje zabezpečení a ochranu nejlepší, když místo petlic, řetízků a zámků a klíčů se otevřeme, a budeme hledat jistotu, bezpečí a centrum našeho zajištění a bezpečnosti jinde. Nechť našim domem projde válka, boj a třeba i násilí, bude-li to pro ilustraci bezpečí nutné, ale stejně poslední bezpečnost a zajištění musíme hledat mimo tento vezdejší svět. Zajištění, bezpečí a s tím spojenou jistotu nalezneme nejen v bohu, druhých, přírodě, ale také v nás samých. Proto je opět nutné vystoupit ze sebe samých a vydat se a opustit tuto zemi. Nemá jít ale o nějaké simulované a v této míře navoditelné vystoupení do jiné dimenze pod vlivem nějakých zvláštních praktik. Jenom tím je nutné vystihnout že poslední bezpečnost v opuštění a v posledku i ve smrti je nutné hledat než za mnoha zámky, klíči a tedy jinde. Zde opět věda, ta bezpečnostní, se snaží ukázat jak moc si nás lidí váží a snaží se nás uchránit a ubezpečit. Opak je pravdou. Věda opět ukazuje, že bezpečí není v ní samotné, ale kdesi jinde. U boha. Bůh je laskavý a spravedlivý ochránce! Pozor. Není a nejde zde o nějakého zpředmětněného křesťanského boha, nějaké kultické božstvo, nebo Pantheon, jen je nutné se přiklonit k tomu, co lidskou existenci v její svobodě nějakým způsobem zajistí. Proto opuštění světa, smrt a návrat k bohu je jistou možností k zabezpečení a zabezpečení se. Hlavně zde nesejít na scestí. Nemá jít o nějakou úzkostnou obavu ze své existence, z důvodu které se zajišťujeme. Koneckonců naše zajišťování by bylo liché, protože by nemělo věčný smysl u konečných entit. Ale je třeba si ozřejmit že zabezpečení se je prostředkem pro důležitou součást lidského života, pro život sám. Je to jeho podmínka, předpoklad a možnost. Proto je li život předpokladem, je nutné to dále hlouběji, jemně a precizně analyzovat.

Nutností pro správný život je opustit a vzdát se tomuto vezdejšímu smyslu světa. Bylo by příhodné pro hlubší pochopení tohoto vezdejšího světa od něj upustit a vzdát se jej. Jedině mimo tento svět, mimo jeho dosah moci a především vědy by bylo předpokladem plného a živého života. Vezdejší život nám v různých ohledech ukazuje jak důležité je pro jeho správnost držet se metod a návodů vědy. To není ovšem to, o čem by věda měla mluvit. Věda by měla mluvit o tom, že samotná nám neposkytuje život. Život je mimo hranici a prožitek vědy. Nedá se vědecky prožit. Život se dá žit mimo tento svět, jinde a především bez spoluúčasti vědy. Je nezbytné se vzdálit z dosahu vlivu tohoto světa. A připustit si, že cosi co věda nedokáže analyzovat je pravý život. Tam, kde věda mlčí je život. Tam, kde nám lidem do života nekecá věda a pokud možno její racionalismus a mechanicismus. Život je v místě vlastní lidské autentičnosti, a právě v místě kde rozum nepoužíváme a jednáme, volíme, „vrháme se bohu do náruče“ a nečekáme žádný sledovaný osobní prospěch, užitek, zvýhodnění, a svou úlitbu. Život je tam kde vědecká racionalizace má své brány zavřené. Třeba v prožitku svobody, přírody (hlavně té nemechanické), umění, ale taky náboženství, nebo jiných druzích prožitků. Můžeme mít prožitek umění. Kdo by se jej snažil vědecky redukovat, vytratil by se prožitek. To dělá mnoho věd o hudbě. Zapíší ji do notového zápisu, rozdělí na nástroje a schlus. A tou dobou a tím okamžikem padá harmonie a prožitek hudby a je to pouhý metronomem sledovatelný násled izolovaných tónů netvořící harmonii. Každý o sobě analyzovatelný, a nepojatý jako celek v celé celistvosti. Rád bych v krátkosti, která by neměla vzít patřičnou hloubku ještě pojednal o svobodě, a jejím zakušení a prožitku. Není nutné si představovat prožitek svobody jako něco nepředstavitelného. Je nutné si přimyslet že nekalkulujeme, nespekulujeme, nehledáme požitek, či užitek pro sebe, ale necháme se svobodně unášet na vlně našich individuálních rozvrhů možností, rozhodnutí a voleb. A jestli je tedy nekalkulujeme, neuvažujeme a nesledujeme zástupné zájmy, je nutné se obrátit mimo tento vezdejší svět a hledat svobodu a život v bohu, Pravdě a s vědomím toho, že věda a svět který je dnes již vědou deformovaný a nasáklý jako mor není s to poskytnout svobodu a život. A nota bene ne už jejich prožitky. Kam by šla věda s prožitky… Mohla by to „pověsit na hřebík“ a jít o dům dál. Proto věda neposkytuje plnost a možnosti.

Je to určité hledisko. Plnost a možnosti nejsou v tomto vezdejším světě. Hledat je je nutné v opuštění tohoto světa, smrti naší vnitřní spokojenosti se světem a vyvanutím do jiného světa. Plnost není možné ochutnat spolu s lidskou „omezeností“ a spokojením se s povrchem. Plnost a možnosti bych řekl že jsou ideální pojmy. Proto se jim můžeme přiblížit jedině v jiném světe.

Proto je nutní opustit tento vezdejší svět co nejrychleji, odhlédnout od jeho vědeckých nesmyslů, které paušálně a generálně neodmítám, ale jenom varuji před jejich líbezností, sladkostí a přívětivou tvářičkou. Proto je nutné přistupovat k vědě očkem kritika. Toho který nevidí jen černou a bílou, ale celé spektrum viditelného světla. Realita vědy je u člověka redukována na to co věda dokáže.

Útěk ze země, jako to udělali někteří, je nesmyslným počínáním. To by ale bylo poněkud zkreslující a proto je nutné doplnit, že podstatné je utíkat a usebírat se do jiných světů, kde nám věda a technika nebudou na škodu naší vlastní svobodné existenci. A to jistě většina z nás zvládá a ovládá. Je tím svoboda, příroda, umění, náboženství, a třeba i uvažování a zamýšlení se. V těchto možnostech lze spatřovat existenci člověka. Člověk nezbytně potřebuje svobodu, jako potřebuje náboženství (ať se to někomu líbí nebo ne, ale nemusí jít o zjevné náboženství tak jak ho mnozí vidí, ale o principiální souvislosti nevysvětlitelného světa) a třeba o umění (pro ducha a duši) stejně jako přírodu pro rozptyl, odpočinek a samo-sebou i tu nejdůležitější a nejrozmanitější inspiraci.